kap. 91 - end

06.03.2013 22:21

 

91. kapitola

Draco byl zmatený.

Zase jednou udělal přesně to, oč jej Hermiona žádala, dal jí přesně to, co chtěla, a ona se mu teď najednou vyhýbala. Zase. Chvíli mu trvalo, než si to vůbec uvědomil, jelikož potřeboval pro sebe nějaký čas, aby se otřepal z té palčivé bolesti, která ho zaplavila, když musela jeho fantazie ustoupit realitě, avšak rozhodně a viditelně se mu vyhýbala.

"Tak sis konečně všiml," poznamenal suše Blaise, když viděl, jak se Draco mračí na Hermionu po tom, co se mu v úterý odpoledne po Lektvarech vyhnula zcela zřetelným obloukem. "Vážně už jsem si začínal myslet, že už si nikdy nevyndáš hlavu z prdele. Trvá to týdny!"

"Týdny?" Draco pohlédl na Blaise. Takže se mu vyhýbala kvůli jejich společné noci? A… vážně to trvalo tak dlouho?

Nejasně si vybavoval zneklidňující pocit, že se s ní něco nezdálo být v pořádku, než opustila místnost, ale upřímně byl tehdy příliš deprimovaný, aby tomu věnoval pozornost.

"Co se to s tebou kurva děje, Draco?" zavrčel Blaise. "Jak jsi s tím mohl tak dlouho nic nedělat?"

Draco si nebyl jistý, jak to vysvětlit, aniž by za to nepřišel o své nádobíčko. "Nevíš, co se stalo."

"Myslíš mimo to, že ses s ní zase vyspal a potom-" Blaise se náhle zarazil, ale potom tu větu dokončil. "A potom sis ani nevšiml, že se ti od té doby vyhýbá?"

Draco se rozhlédl a byl velmi rád, že nikdo jiný nezůstal v učebně. "Nevybavuji si, že bych ti říkal něco o tom, že jsem s ní spal."

"Ehm, to bylo snad jasný, ne?" zamumlal Blaise.

Draco probodl Blaise pohledem a pak si překřížil ruce na hrudi. "Ne. To teda nebylo. Řekla ti něco?"

"Ne. To nemusela." Blaise odvrátil pohled.

"Nedomyslel sis to sám," řekl Draco. "Tak chytrý nejsi. Nepoznal‘s to ani poprvé a nepoznal‘s to ani tentokrát! Jak to víš?"

Blaise vypadal zmatený tím, jak nešetrně ho Draco obvinil. "Viděl jsem ji, dobře? Viděl jsem ji, když odešla z tvého pokoje. Byla celá zmačkaná a na to vážně nemusím být génius."

"A to jsi čekal se svým rýpáním až doteď? Netušil jsem, že se umíš tak ovládat!" poznamenal suše Draco.

"No, stejně jsi poslední dobou nic nevnímal a ty jsi to rozhodně nevytáhl a... nepřišlo mi to až tak zábavné." Blaise se úzkostlivě vyhýbal pohledu na Draca.

"Nepřišlo ti to zábavné? Ty považuješ za zábavné úplně všechno!" Draco se cítil podezíravě. Jeho zdravý rozum mu napovídal, že si Blaise tu podezřívavost nezasloužil, jenže… Hermionu napadlo naštvat Draca tím, že mu řekla, že ji Blaise připravil o panenství. Jak ji to vůbec napadlo?

"Jo…" zamumlal Blaise. "Asi jo. Ale proč se s ní neudobříš?"

"Fajn, co přesně jsi viděl?"

"Nic! N-… Hele, už to trvá týdny, kámo. Byl jsi jak mátoha a ona se ti vyhýbala tak bedlivě, že všichni vědí, že se něco stalo." Blaise vypadal, že si co nevidět vyrve vlasy.

Draco zúžil oči na Blaise, který nevypadal, že by chtěl říct něco víc. Ale předpokládal, že měl pravdu. Draco byl fakt jak mátoha. Nevzdávalo se mu snadno svých snů.

Ale něco mu na této situaci prostě nesedělo. Urazil ji omylem? Věděl, že se jí to líbilo. Cítil to. Bylo naprosto úžasné moct ji takto cítit.

"Ne… nic teda neříkala?" zeptal se Draco Blaise.

Blaise sebou trhl a pokrčil rameny. "Já, hm, tak trochu jsem ji nařkl, že je děvka a ona mi to vrátila?"

"Co že jsi?"

"To není to, co jsi ode mě očekával?"

"Ne! Nech ji kurva na pokoji!"

"Tak od tebe to teda sedí!"

"Co má tohle sakra znamenat?"

Blaise neodpověděl, pouze sevřel čelist a civěl na Draca.

"Nevyhledávám ji, abych ji urážel!" pokračoval Draco.

"Ne, ty to děláš jen pokaždé, když se ti otevře, že? Kazíš si to naschvál? Baví tě pořád ji od sebe odhánět?"

Draco zaujal obranný postoj. "Očividně mi máš co říct, tak sem s tím."

Blaise se ušklíbl a pak si přehodil batoh přes rameno. "Právě jsem to řekl, zabedněnče."

Mrače se na Blaisova vzdalující se záda si Draco zkoušel vybavit, co se přesně té noci stalo. Dal Hermioně přesně to, co chtěla... že? Nechal ji jít. Zamkl své dveře a odhodil svou hůlku na druhý konec místnosti, aby za ní nevyběhl ven a neprosil ji, aby se vrátila, aby ji mohl jenom... držet o chvilku déle.

Ne, tentokrát udělal všechno správně. Proběhlo to hladce. Přesně jak chtěla.

Hermiona seděla v knihovně a bezmyšlenkovitě si čmárala na kus papíru. Neměla náladu na učení se, ale taky se jí ještě nechtělo jít do společenské místnosti. Byla tady celkem spokojená, vážně. Byl tu klid. Mohla vyprázdnit hlavu a prostě být.

Všechno to biflování ji stejně nedá nic užitečného do života. Pochopila Malfoye tak špatně, že to bylo prostě... nemožné. Ještě že ve skutečnosti neuvažovala o tom, že by s ním byla. Jen sex. Vždy jen sex. Dokonce bez polibku po… po… potom. Pouze děkujeme, odejděte.

Myslela, že ji to uspokojí více, když konečně uspokojí své touhy, ale místo toho se cítila akorát prázdně. Jako by čekala, že to dopadne jinak. Jako by od něj čekala něco jiného. Předpokládala, že od něj čekala, že se bude chovat jako posledně, což bylo jednoduše hloupé. Tenkrát stále ještě trpěl následky vlivu jisté pořádně silné magie, která ho donutila věřit, že ji miloval.

Aspoň že to nevypadalo, jako by o tom šířil řeči. Ve skutečnosti si nemyslela, že by to udělal. Na tom však stejně nezáleželo, poněvadž ať už si toho byl vědom nebo ne, dostal se k ní tak blízko, jak přísahala, že ho nikdy nepustí.

Pokud ovšem bude Zabini držet pusu na uzdě, nebyl žádný důvod, aby se Draco vůbec kdy dozvěděl, jak strašně blízko se k ní dostal. Opravdu doufala, že se to nikdy nedozví. Nemyslela si, že by se jí vysmál; mnohem hůř, on by se jí totiž mohl omluvit, že u ní vyvolal mylný dojem. Nevyvolal. Byl naprosto přímočarý ohledně toho, co chtěl a co ne. Byla jen popletená, to bylo vše.

Teď už měla ve všem jasno.

"Jsi tak předvídatelná, že to ani není směšné," promluvil jeden z Hermioniných nejméně oblíbených hlasů.

"Parkinsonová," odpověděla Hermiona co možná nejpříjemněji, "čemu vděčím za tu smůlu?"

"Ach, vlastně jsem hledala Draca. Ale, samozřejmě, všichni dobře víme, že ty nemáš tušení, kde je." Ta škodolibost v Pansyině hlase byla takřka nesnesitelná.

"Kéž bych neměla ani tušení, kde jsi ty. O co ti jde?"

"Ále, nebuď tak nabubřelá, Grangerová. Mohlo to být horší. Mohl se s tebou vyspat před tím, než ztratil zájem."

Co? On jí to vyslepičil? Hermiona se pokoušela zamaskovat svou reakci, na to však bylo pozdě. Rozšíření očí, otevření úst a podezíravý pohled byla příliš jasná vodítka, aby si to dokonce i taková nána jako Pansy nedala dohromady.

"Ach, Merline! To jako fakt?" Pansy vypadala na vteřinu ohromeně a přes tvář jí přeletěl nedefinovatelný výraz, potom však zdvihla ruku k ústům, aby neúspěšně zakryla svůj smích. "To zní konečně jako můj chlapec. Takže, povídej, Grangerová. Spal s tebou před tím nebo po tom, co ztratil zájem? Víš jak, kluci jsou kluci. Je jim fuk, koho mají v posteli. Řekl ti, že tě miluje, aby tě k tomu přiměl? O to bych se klidně vsadila. A tys mu to fakt věřila?"

Ne, nevěřila mu to! Aspoň ne tehdy. Ale proč by měla Pansy vysvětlovat, co se vážně stalo? Nebyla nic víc než zlomyslná mrcha. A nevypadalo to, že by jí to Malfoy řekl, ale Pansy si taky jenom mohla krýt vlastní zadek. "Nevím, o čem mluvíš-"

"Strč si to někam, Grangerová, a přihlas se do kurzu herectví. Můj Draco ti to tentokrát pěkně nandal. Jsem na něj hrdá. Jenom si přeji, aby mi to řekl. Mohla jsem to rozhlásit všude okolo."

Hermiona si stále nebyla jistá, že to Draco vážně Pansy neřekl, ale neměla v plánu se o tom zmínit. Lepší bylo předstírat, že to podezření nebolelo jako čert. "A proč myslíš, že ti to neřekl?" zeptala se. "Že by proto, že ti do toho nic není?"

Pansy jen mírně pokrčila rameny. "Nejspíš jen chtěl ušetřit Astorii. Před pár týdny se k ní připlazil zpátky. Tentokrát doopravdy. Vše je téměř dojednáno."

Hermiona zamrkala. "Dojednáno? Jak dojednáno?"

"Předmanželské dohody, hlupáčku. Spojení Greengrassů a Malfoyů není jen tak. Obě rodiny se musí ujistit, že z toho budou něco mít."

Hermiona si odfrkla. "Vážně se mi snažíš namluvit, že se najednou bude ženit?"

"No, ne hned, samozřejmě," posmívala se Pansy. "Ale myslím, že Astoria si dělá zálusk na vánoční svatbu. Dracovi je to vcelku jedno, chce jen dát věci do pohybu, když se konečně... vypořádal s jistými záležitostmi."

Hermiona nebyla blbá; neskočí jí na to, že si bude Draco zčista jasna brát svou ex-přítelkyni, jenže ta připomínka se příliš podobala něčemu z toho, co Draco řekl, aby Hermionu uklidnil. Vážně se mohl uchýlit k něčemu hloupému?

No a co když se vrátil zpět k Astorii Greengrassové? Koho to zajímá? Jí teda rozhodně ne. Vypořádali se s jistými záležitostmi a to bylo… vše.

Namísto zkoumání té náhlé bolesti v její hrudi, Hermiona řekla, "Jo? No, budu mu muset poblahopřát, že si nevybral tebe. Věděla jsem, že jeho vkus se vylepšil."

"To říká ta pravá," zafuněla Pansy. "Ale na tvém místě bych s blahopřáním počkala ještě tak měsíc, zatím to má zůstat tajemstvím."

"Měla bys z toho nepříjemnosti?" zeptala se Hermiona nadějně.

"Ne… ale Astoria by z toho mohla vyvodit, jak daleko jste se s Dracem dostali, a to by jí mohlo ublížit v době, která by měla být tím nejšťastnějším obdobím jejího života. Samozřejmě… jestli chceš ublížit nevinné dívce, která se provinila jen tím, že se do Draca zamilovala o něco dříve, než byl na to připravený…"

Hermiona probodla Pansy pohledem. Ta malá manipulátorská čarodějka se vážně uměla dobře plácat ve svých lžích, že? "Jistě! Fuj, vážně nechápu, co Ron vidí na takové pletichářské mrše."

"Já ano, jenomže jsem na Weasleyho příliš hezká." Pansy si načechrala vlasy. "Vy dva byste se k sobě hodili. No, s jeho nedostatky rozumovými a tvými nedostatky vzhledovými...."

"Ale možná mu více vyhovuje tvůj nedostatek lidskosti?"

Pansy vycenila zuby v nepříjemném úsměvu. "Já mám aspoň něco, co by mě doporučilo. Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč by někdo jako Draco šel po někom jako ty. Nejen, že jsi ošklivá, navíc nejsi ani z poloviny tak chytrá, jak myslíš. Skočit na Dracovy lži? Prosím tě. Měla sis uvědomit, že by mu nikdy doopravdy nezáleželo na někom s tvým nízkým původem, ubohým vzhledem a otravnými zvyky. Nebyla‘s nic víc než nějaká malá hračička. Jak náramně se musí bavit, že se mu nakonec podařilo zlomit ti srdce."

Hermiona otevřela ústa dokořán. Ze všech směšných věcí, co mohla Pansy říct, ta poslední poznámka byla třešničkou na dortu. Naprosto nic na Hermioně nebylo zlomeného. Možná bylo trochu pošramocené její sebevědomí a sem tam mělo prasklinku, ale to bylo všechno!

"Sklapni, Pansy!" Ani jedna z nich si nevšimla, že Ron stál přímo za Pansy, dokud nepronesl přesně ta slova, která chtěla říct Hermiona. Hermionu napadlo, kolik toho asi slyšel. Dle hněvu v jeho hlase asi víc než dost. Mrzelo ji, že slyšel říkat čarodějku, která se mu líbila, tak odporné věci. Zklamání nebylo nic příjemného.

"Weasley?" zeptala se Pansy se zmateným zamračením. "Zas mě špehuješ?"

"Ne," odpověděl Ron mnohem chladnějším hlasem, než byste očekávali od někoho, kdo mluvil s holkou, po které jel několik týdnů. "Šel jsem pro Hermionu, když jsem tě zaslechl."

"Jasně." Pansy pokrčila rameny, jako by jí to bylo úplně ukradené. "Nemůže tě nijak překvapovat, že nemám ani jednoho z vás ráda."

"Ne," odvětil chladně, postoupil vpřed a postavil se vedle Hermioniny židle. "Začínám si uvědomovat, že jsem neměl šanci. Ale neopovažuj se urážet Hermionu. Je mnohem chytřejší a krásnější uvnitř i navenek, než budeš kdy ty."

Hermiona Rona zatahala za rukáv. "To nemusíš."

Ron to nebral na vědomí. Vypadal do té hádky úplně ponořený. Byl oddaný přítel, ale, vážně, tohle nebylo poprvé, co si Hemiona vjela do vlasů s Pansy Parkinsonovou a nejspíš to nebude ani naposledy.

Pansy si odfrkla. "To nemyslíš vážně, Weasley."

"Ale to si piš, že jo," zavrčel Ron. "A jestli měl tvůj Draco příležitost s ní být a zahodil ji, potom je o dost hloupější, než kdy budu já!"

Hermiona zavřela oči. To vyznělo tak, tak špatně a tohle by Ron vážně neměl říkat čarodějce, u které chtěl zabodovat.

Pansyin pohled přelétl z Rona na Hermionu. "Ach... takže je to..." Její hlas trochu zakolísal. "Chápu. No, není to pro všechny přínosné? Nebelvíři se vzpamatovávají vážně rychle." Zněla spíše zaraženě než jízlivě.

"Jsi hotová?" zeptal se Ron Hermiony stroze, aniž by Pansy vyvedl z jejího omylu. Možná si to neuvědomil. Nebo možná doufal, že bude Pansy žárlit? To by nejspíš nebyl moc dobrý plán.

Hermiona jen přikývla a zvedla se, bezradná co jiného by měla dělat.

"To je dobře, že jsi konečně pochopil, že jsem pro tebe příliš dobrá," řekla Pansy, když kolem ní procházeli.

Ron se zastavil, napůl se otočil a přišpendlil Pansy pohledem. "Asi mi nerozumíš. Nejsi pro mě příliš dobrá. Ani nejsi příliš hezká. Jsi nejspíš ta nejhorší a neošklivější čarodějka, co jsem potkal. Jen jsem to předtím neviděl. Díky, žes mi to ukázala, než jsem s tebou ztratil ještě víc času."

Na to Pansy zjevně neměla co říct. Hermiona se jí nedivila; sama nevěděla, co na tohle říct.

"Moment!" vykřikl Harry a Hermiona byla v tu chvíli vděčná, že bylo ve společenské místnosti pusto prázdno. "Ta záhadná dívka byla Pansy Parkinsonová? Jako bývalá holka Draca Malfoye Pansy Parkinsonová?"

"Ne, ta druhá Pansy Parkinsonová!" utrousil Ron suše. Ihned po tom incidentu v knihovně se Ron rozhodl říct Harrymu o Pansy a jednou provždy to uzavřít. Hermioně to připadalo jako unáhlené rozhodnutí, ale ona do toho vážně neměla co mluvit.

"Ach. Jasně. Sorráč. Proč mi o tom nikdo neřekl?"

"Řekl to teď," poznamenala Hermiona.

"No, to jo, jenže taky řekl, že už ho to přešlo, takže už to není žádná sranda."

Hermiona se podívala na Rona, který momentálně vypadal trochu sklesle. "Přešlo to?" zeptala se jemně.

Pokrčil rameny. "Nic jiného asi nezbývá, že? Chci říct, líbila se mi holka, kterou by se mohla stát, kdyby chtěla, jenže… dnes večer dokázala, že se jí stát nechtěla. Byla tak zlomyslná… Je mi to líto, Hermiono."

Hermioně to bylo taky líto. Chtěla by vidět Rona šťastného. "Možná se tou holkou pořád ještě může stát?"

"Záleží na tom? Je to opravdu normální někoho balit a chtít ho změnit? Možná je šťastná taková, jaká je. Já si jen myslel… a když jsem ji políbil…"

"Moment, tys ji políbil?" zamračil se Harry na Rona i na Hermionu. "Proč už mi nikdo o ničem nic neříká?"

Ron si povzdechl. "Nikdo o tom nevěděl, ok? Bylo to jenom jedenkrát a ona mě neodstrčila rovnou, tak jsem si jenom myslel…"

"Možná to nemyslí tak špatně," napadlo Hermionu. "Možná je to jen jakýsi druh… hm… obranného mechanismu?"

"To je jedno! Stejně je mi ukradené, co říká o mně; vadí mi to, jak mluvila s tebou! Nikdy bych nepřijal čarodějku, která by takhle jednala s mými přáteli!"

"Co přesně řekla?" zeptal se Harry.

Hermioniny pěsti se jí semkly v klíně. Nebyla na tento rozhovor připravená.

"To je jedno," řekl Ron. "Byla to jen kopa urážek."

Harry se zamračil, ale nic neřekl. Hermiona věděla, že se cítil vynechaný. Bylo jen tak těžké ho do některých věcí zahrnout, protože jim nerozuměl. Nikdy se nezapletl s někým, koho by měl nenávidět. Avšak řekla si, že by se s tím taky mohla vypořádat rovnou. "Ona, ehm, naznačila, že mě Draco vlákal k sobě do postele a p-pak mě odkopl, protože jsem nevyhovovala jeho kritériím. Měla z toho docela radost."

"To je ale směšné!" řekl Harry pobaveně. "Nevlezla bys tomu debilovi do postele!"

Nastalo ticho.

"Hermiono?" zeptal se Harry, najednou vypadal obezřetně.

"Nevlákal mě tam," bylo vše, co Hermiona dokázala říct, než byla přerušena řetězcem velmi hlasitých a velmi pestrých nadávek.

"Klídek, Harry," zamumlal Ron s povzdechem. "Z duše ho nenávidím, ale… dalo se to čekat, ne?"

Vyhýbal se při tom pohledu do Hermioniných očí a nevypadal zrovna nadšeně.

"Nic neudělal," trvala si Hermiona na svém. "Byl to můj nápad a nikdy jsme se spolu nedali vážně dohromady, takže jak by mě asi mohl odkopnout?“

"Ach, to nevím," řekl Harry sarkasticky, "možná tím, jak na tebe měsíce zíral s výrazem roztouženým láskou, jak jsem to u kluka ještě neviděl - a to jsem viděl už i Rona pod vlivem lektvaru lásky - a pak tě vyhodil ihned po tom, co dostal, co chtěl?"

"Byl to můj nápad, to já to chtěla!" stála si Hermiona za svým a vyskočila na nohy. "Neodkopl mě; neoblbl mě; nelhal mi; neoklamal-" její hlas se trošku zlomil, ale bylo to dost, aby Ron zdvihl oči a přimhouřil je na ni. "Věděla jsem, do čeho jdu," řekla a sklopila vlastní oči. "Věděla jsem, co dělám. Ocenila bych, kdybyste o tomhle nikdy s nikým nemluvili."

Zamumlala nějakou nesrozumitelnou omluvu o domácím úkolu a krmení její kočky a prchla z místnosti, než si kdokoliv mohl všimnout, že jí slzely oči.

Nechtěla pátrat po příčině. Opravdu ne. Už to bylo stejně jedno.

Zabočil za roh a setkal se s náhlou palčivou bolestí uprostřed jeho tváře, když jej kdosi uhodil příliš rychle, aby vůbec zpozoroval, kdo to byl. Vykřikl bolestí, pak ho ale zachvátil strach. Vrátili se? Chtěli všechny povraždit? Hermiona. Musel ji varovat, ujistit se, že je… co? Že je v pořádku? Po hlavě by se vrhla do nebezpečí v minutě, kdy by jí o tom řekl. Možná by-

"Tohle bylo za to, že jsi prostě blbec, teď se postav rovně, ať ti můžu dát co proto za to, jak ses zachoval k Hermioně."

Potter?

92. kapitola

Draco se vracel uzívaný knihovny. Přesně takhle si představoval ideální sobotní večer - hledání podkladů pro debilní eseje! Nemohl se dočkat, až škola skončí. Už jen pár měsíců…

A pak už nikdy neuvidí Hermionu.

Na druhou stranu, ty eseje nebyly zas až tak špatné.

Zabočil za roh a setkal se s náhlou palčivou bolestí uprostřed jeho tváře, když jej kdosi uhodil příliš rychle, aby vůbec zpozoroval, kdo to byl. Vykřikl bolestí, pak ho ale zachvátil strach. Vrátili se? Chtěli všechny povraždit? Hermiona. Musel ji varovat, ujistit se, že je… co? Že je v pořádku? Po hlavě by se vrhla do nebezpečí v minutě, kdy by jí o tom řekl. Možná by-

"Tohle bylo za to, že jsi prostě blbec, teď se postav rovně, ať ti můžu dát co proto za to, jak ses zachoval k Hermioně."

Potter?

Draco se narovnal a zkontroloval si nos. Zasyčel, jak to zabolelo. Hlava mu pulzovala a měl problém zaostřit svůj zrak. Avšak nehodlal to dát na sobě znát.

"Víš, Pottere," řekl pomalu, "vždy mi připadalo rozkošné, jak ses snažil předstírat, že jsi na holky. Chceš tímhle dokázat Weasleymu, jak jsi chlapák? Řekl jsem Weasleymu, všimni si. Ne Weasleyové."

Stále prozkoumával svůj nos a rozhodl se, že posléze navštíví nemocniční křídlo, aby se mu tam na to podívali, jestli není náhodou zlomený. Vážně neměl ten typ obličeje, kterému by slušel křivý nos.

Potter se zamračil. "Co?" Potřásl hlavou. "To je fuk."

Na to Draca znovu praštil, přímo do huby.

"Zkruvy-!" vykřikl Draco, když se mu bolestí roztřeštila hlava a ústa mu zalila kovová pachuť krve. Z toho bude mít migrénu jako nikdy. Plivl v naději, že se trefí na Pottera, ale neviděl dost dobře, aby se mohl ujistit. "Mohl bys s tím kurva přestat?" Opatrně si zkontroloval ret a pak zavrčel. Byl roztrhnutý. Tolik k jeho dobrému vzhledu.

"Využil‘s ji," zavrčel Potter. "Hrál jsi jí na city, dokud jsi nedostal, cos chtěl, a pak jsi ji odhodil jako... jako by byla kus hadru."

"Co?" zamračil se Draco zmateně a pokoušel se přimět svůj pohmožděný mozek k přemýšlení. "Koho?"

Potterovy oči se rozšířily. "Bylo jich víc?"

Draco zanaříkal nad tím křikem a pak uhnul před další ránou přesně včas, hlava ho kvůli tomu pohybu rozbolela jako čert, při tom všem zvažoval, jestli by byla na něj Hermiona hodně naštvaná, kdyby ráno nalezli Potterovu mrtvolu. "Přísahám," zamumlal. "Kdybys nebyl Hermionin kámoš…"

"Tak co? Prošlo by ti to snadněji?" zeptal se Potter hrubě.

"Počkej, to jsem jako podle tebe něco udělal jí?" Draco se opět zamračil. Téměř vše, co v poslední době udělal, bylo pro Hermionu, takže jak mohlo sakra Pottera něco takového napadnout?

"Netvař se jak nemluvně, Malfoyi. Řekla nám to!" Potter vypadal jak u vytržení.

"Co vám řekla?" zeptal se Draco tiše.

"Že ses s ní vyspal!"

"Jo, ale…" Draco se vyrovnal a potom zašklebil, když se mu zvedl žaludek. Ó, ano. Migréna. "Ne proti její vůli!"

Potter se znovu prudce napřáhl, čemuž se Draco opět těsně vyhnul. Brzy bude muset ten úder vrátit, aby přiměl Pottera přestat.

"Kurevsky jsi ji oklamal!" zasyčel Potter. "To, že je chytrá, ještě neznamená, že to není holka. Navíc holka se slabostí pro ztracené případy! Jak se opovažuješ vzít si od ní, co chceš, a pak se jí vysmívat za jejími zády a dokonce i do její tváře?"

"Brzdi!" Draco ustoupil, aby se ujistil, že Potter nebude mít snadné ho znovu udeřit. "Za prvé, ničím jsem ji neoklamal! Za druhé, vysmát se jí? Nemám tušení, kde k tomu přišla! Neudělal jsem nic, co by nechtěla! Nechal jsem ji na pokoji, přesně jak chtěla, po tom, co ona dostala, co chtěla ode mě! Nebyl jsem to já, kdo vpochodoval do jejího pokoje, aby využil jejího slabého místa!" Auvajs, jeho hlava nebyla v rozpoložení, kdy by vydržela dlouhé a vášnivé proslovy. Draco doufal, že to Potter pochopí a nechá ho být.

"Dobrý pokus, Malfoyi!" řekl Potter, napřahuje svou ruku.

Takže Draco udělal jedinou věc, která mu zbývala, a udělal krok vpřed a kopnul Pottera mezi nohy, aby ušetřil svou vlastní nebohou hlavu. Jak se Potter sesul k podlaze, lapaje po dechu, Draco řekl, "někdo byl využit, ale ne ona. Chci ji a ty to víš. Jen se s tím nechceš smířit. Nikdo z vás. Ona nejmíň ze všech." Pak se Draco otočil na patě a zamířil do nemocničního křídla, kde bude muset madam Pomfreyové vysvětlit, jak zakopl a praštil se do zdi - dvakrát.

A zítra najde Hermionu a zjistí, co přesně za báchorky rozšiřovala ona o něm.

"Víš, Grangerová, když se mi vyhýbáš, akorát tím odkládáš nevyhnutelné."

Hermiona na svém místě nadskočila. Neslyšela nikoho vcházet do pracovny. Rychle mrkla okem na Thea, jestli je překvapený, ale nebyl. Jak by taky mohl.

"Raději bys neměl opět obtěžovat primusku, Draco," řekl Theo, aniž by vzhlédl.

"Snad kdybych s ní mohl mluvit o samotě?" zeptal se Draco.

"Ani náhodou," odpověděl Theo klidně. Hermiona za to byla celkem vděčná; nedokázala by se teď s Dracem vypořádat o samotě.

"Fajn. Jak moc tě právě obtěžuji… Grangerová?" Dracův hlas zněl celkem hrozivě.

Hermiona si stále nebyla tak úplně jistá, jak se mu má podívat do očí nebo s ním mluvit, jako by se nic nestalo, ale předpokládala, že bude muset. Měl pravdu - pouze odkládala nevyhnutelné. Pomalu se otočila a náhle zalapala po dechu, když spatřila jeho tvář, na moment zapomněla na vlastní nepohodlí. "Co se stalo?"

Temně se usmál. "Zábavné, že se ptáš zrovna ty. Vypadá to, že měl minulou noc Potter výhradu k tomu, jak jsem tě využil. Odpusť, že mě překvapilo, cos navykládala svým kamarádům. Pokud mi paměť slouží, to tys navrhla jisté... intimnosti… za testovacími účely."

I Theo se otočil ve své židli a složil si ruce na hrudi. "Co ty víš. Má oprávněný důvod být naštvaný. Teda pokud je to pravda."

Hermiona pohlédla na Thea, jehož výraz byl nečitelný jako vždy, a potom zpět na Draca. "Tak-tak to nebylo." Vstala a udělala pár kroků blíž k Dracovi. Měl dva monokly, oba v blízkosti jeho nosu, a vypadalo to, že má na bradě pod všemi těmi modřinami oteklinu, a měl roztržený ret. "Měl bys s tím zajít do nemocničního křídla."

"Stalo se," řekl drsně. "Pomfreyová říkala, že to přežiju. Díky za péči. Ale jestli na mě ještě někdy poštveš své přátele, neručím za ně."

"Dobře! Nepoštvala jsem je na tebe dokonce ani poprvé! K čertu s Harrym, říkala jsem mu, že to tak nebylo!" Hermiona byla tak frustrovaná, že nevěděla, co dělat. Prohrábla si rukou vlasy a nervózně si zabořila prsty do svých kadeří. "Dokonce i Ron vypadal, že pochopil, že se Pansy jenom snažila vyvolat konflikt, když to říkala," vyblekotala.

Draco se zamračil. "Pansy?"

Hermiona otevřela pusu, aby odpověděla, ale pak ji znovu zavřela. Proč by se měla stavět mezi Draca a jeho přátele? "Nic. Já… Je mi to fakt moc líto. Nebude se to opakovat."

"To si kurva piš, že ne!" zasyčel. "Jestli ano, tak se zatraceně postarám o to, aby všichni věděli, jak se to doopravdy stalo!" Otočil se a vypochodoval pryč, práskl za sebou dveřmi.

Hermiona nadskočila nad tím hlasitým zvukem a zavřela oči. Bezva. Teď ji nenáviděl. Přesně v tohle doufala! Děkuji mnohokrát, Harry! Zhluboka se nadechla a pokoušela se znecitlivět. Neměla ráda, když v blízkosti Draca cítila. Vždy to bolelo.

"Páni, mohl bych vám dvěma dát příručku se spoustou malých obrázků a stejně byste na to nepřišli, že?" zeptal se Theo suše.

"Kdo by mu mohl zazlívat, že je naštvaný?" zamumlala Hermiona a pomalu si znovu sedla za svůj stůl. "Obvinili ho, že mě využil, když přitom sotva chtěl... um, to je jedno."

"Vůbec o tom nepochybuj, chtěl to udělat. Stejně jako tě využil. Zneužil tě, aby měl pocit, že má to, po čem toužil. To však neznamená, žes nechtěla být zneužitá nebo žes nezneužila i ty jeho. Je to otázka sémantiky a pro případ je to irelevantní. Začínáte mě nudit, lidi. Mohli byste se aspoň pokusit reagovat jeden na druhého méně primitivně?"

Kdyby tak Theo věděl, jak moc primitivně Hermiona na Draca reagovala. Začervenala se a potom, s vědomím, jak vše říkající to začervenání se bylo, zčervenala ještě víc. Sakryš. Theo z toho vyvodí spoustu závěrů. Všechny pravdivé. "Na ničem z toho stejně nezáleží. Harry ho neměl napadnout."

"Možná. Ale měl o tebe jenom starost. A to stejně není důvod, proč je Draco naštvaný."

"Ne, je naštvaný, protože si myslí, že jsem lhala."

"Ne. Je naštvaný, protože se na tebe potřebuje naštvat, než o tebe ztratí zájem a pohne se vpřed. Konečně se blíží k cílové rovině. Měla bys jednat rychle, jestli chceš, aby po tobě i nadále prahnul." Z té poslední věty přímo odkapával sarkasmus.

"To je směšné," namítla Hermiona. "Nepotřebuješ se na někoho naštvat, abys o něj ztratil zájem."

"Někdo ano."

"Já ne."

"Ne, ty se umíš pohnout vpřed pozoruhodně rychle."

"Takže podle tebe jsem poběhlice?" Hermionina tvář okamžitě povadla. Draco to o ní taky často říkal. Možná kvůli tomu ji nikdy skutečně nechtěl.

"Ne." Theův hlas byl téměř něžný. "Podle mě je načase, aby sis připustila, že ho chceš a že by sis se sebou nevěděla rady, kdyby se mu opravdu podařilo pohnout se vpřed."

Zavrtěla hlavou. "Na tom nesejde, řekl-"

"Zapomeň na to, co vypouští ze své huby. Je tak pitomý, že by měl mít zákaz mluvení."

"Proč to všechno říkáš?" Hermiona si Thea podezřívavě prohlédla. "Má to být další z tvých ďábelských plánů?"

Vypadalo to, že ten lehký úsměv, co jí věnoval, ho stál hodně úsilí. "Mám tě rád, Hermiono. Z nějakého vysoce nelogického důvodu máš ráda jeho. Hodně. A já tě vážně nerad vidím zraněnou. Prostě přijmi mou radu; nevšímej si jeho slov a suď ho podle jeho činů."

"Ale on mě ani nepolíbil," zašeptala.

"Co?"

"Po… potom, co… odmítl můj polibek. Řekl, že bychom to už neměli opakovat. Nechtěl mě tam, ani se na mě nepodíval a nedotkl se mě." Bojovala se slzami, které se jí draly do očí. "Nevím, kam to mohlo nakonec vést, ale pro něj je to očividně pryč, takže je to vše naprosto zbytečné."

"To je víc, než co jsem chtěl vědět," zamumlal Theo.

Hermiona potřásla hlavou. "A i kdyby mezi námi bylo něco možné, nemůžu pominout, že řekl, že to s námi nemůže být vážné. Nemůžu být s někým, kdo by se mnou nechtěl vídat na veřejnosti. Nikdy ani nepatrně nenaznačil, že by v tomhle změnil svůj názor!"

"A ty myslíš, že je takový blázen, aby nezměnil názor kvůli lásce?"

Hermiona znovu potřásla hlavou. "Posunul se vpřed moc snadno. Nevěřím, že byl do mě vůbec kdy vážně zamilovaný. Jenom si to myslel."

"To by byla překážka."

"Já vím."

"Ale uvědomila sis aspoň konečně, že jsi do něj trochu zamilovaná?"

Hermiona polknula a přinutila svou mysl vyprázdnit se. "Neříkám si o potíže."

"Pokud tomu vážně věříš, pak tu jsou dvě překážky."

"Říkáš, že ano?"

Theo se opřel do židle a našpulil své rty. "Říkám, že jestli za to nechceš bojovat, pak mi to nestojí za tu námahu. Máš seznam školních trestů?"

Hermiona zamrkala s pocitem zmatenosti. "Um, jistě."

"Ok. Nejjednodušší by bylo dávat za trest noční obchůzky. To by ulehčilo práci i nám ostatním. Co myslíš?"

Očividně, znenadání, předchozí konverzace skončila.

Stejně to tak bylo nejlepší.

Dracův batoh žuchl na stůl ve společenské místnosti, přímo na Pansyin Týdenník čarodějek.

"Hej!" protestovala, ale pak rozšířila oči, když se jí naskytl dobrý pohled na jeho tvář. "Co se ti stalo?"

"Daphne, zmizni," řekl Draco chladně čarodějce sedící na pohovce vedle Pansy, své oči přitom nespustil z Pansyiných. "Osobní záležitosti."

Daphne Greengrassová vypadala, že to pochopila, protože bez námitek utíkala pryč.

"Ale, to od tebe nebylo moc milé," řekla Pansy, překřížila si ruce a upřeně na něj zírala.

"Zmlkni, Pansy," řekl hrubě. "Dávám ti jednu příležitost mi vysvětlit, co za řeči jsi rozšiřovala."

"To bys měl vážně trochu upřesnit, Draco," řekla a bez zájmu si prohlížela nehty.

"Nepochybně," zavrčel. "Cos řekla Potterovi?"

"Potterovi?" Pansy vypadala opravdu překvapeně. "Nemám ve zvyku mluvit s Potterem. Na můj vkus je příliš pokrytecký. To on ti to udělal?"

Draco neodpověděl. "Takže Weasleymu? Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak jsi ho povzbuzovala."

Pansy rozhořčeně rozevřela rty. "Nikdy bych toho blbouna nepovzbuzovala! A, mimo to, zdá se, že ho to konečně trklo, když jsem řekla Grangerové, že-" Najednou se zarazila.

"Ano?" zeptal se Draco sladce. "Prosím, pověz mi, cos řekla Grangerové."

Pansy pokrčila rameny. "Nic neobvyklého. Jen jsem jí řekla, že on je debil a ona ošklivka."

Draco přimhouřil oči. "Umíš to líp."

"Zkoušela jsem ji!" bránila se Pansy. "Abych viděla, jestli jí na tobě záleží. Ale nehnula ani brvou!"

"Cos jí řekla?" zavrčel.

"Um…" Pansy nápadně dloubala do neviditelného smítka na svém rukávu. "Co jsi zaslechl?"

"Pansy, pokud nechceš navždy přijít o ty své nádherné zlaté lokny..."

"Dobrá! Dobrá!" Pansy nadzvedla ruce. "Tak jsem možná řekla, že jsi ji využil pro sex, nezáleží ti na ní a pohnul ses dál. Ale, Draco, když mi došlo, že jste spolu... víš… Nemohla jsem se nepokusit zjistit, jestli k tobě něco cítí. Udeřila jsem na každou slabost, o které vím, že ji má, a na pár, které si jenom myslím, že je má, a měla by s brekotem prchnout z místnosti, jenže nedala ani mrknutím najevo, že jí to vadí. Vlastně se zdá, že... se právě dala dohromady s Weasleyem."

To Draca v mžiku doběhlo. Weasley? Ron Weasley? Ten pihovatý ubožák, kterého se dotýkala tak často, až to bylo nemravné? Draco si přál, aby tomu nevěřil. Skutečně. Bohužel se v současné době pokoušel být realista a bylo velmi realistické, že Hermiona Grangerová skočí s Ronem Weasleyem.

On však neměl právo mluvit do toho, s kým skočí. Nesměl ukázat žárlivost.

Draco se přistihl při zvažování, jestli by mohl proklít Weasleyho a svést to na to, že se mstil za ten výprask od Pottera.

V příští kapitole...

Harryho úsměv zamrzl, když si uvědomil, že to myslela vážně. "Kopl mě… víš kam!" Ukázal si mezi nohy.

"Viděla jsem jeho tvář; byla celá oteklá a pohmožděná! Zasloužil sis ten kopanec! Vlastně doufám, že tě nakopl pořádně!"

Harry začal panikařit. "Nemyslíš to vážně, Hermiono? Hermiono? Ne! Prosím! Cokoliv jiného! Nenuť mě k tomu, prosím! Kleknu si na kolena!"

Hermiona si odfrkla a pak se ďábelsky zasmála, když vstoupili do Velké síně.

"Vážně pobývá moc často v přítomnosti Zmijozelů," zamumlal Harry.

Ron se zachechtal. "Nevím. Mně to taky přišlo vtipné."

Harry zasténal. "Můj osud je zpečetěn."

Název: PTZP (Přečti tu z-nou příručku)

Autorka originálu: AkashaTheKitty

Překlad: LadyF

Prohlášeni: JKR patří vše, co patří očividně jí. Autorce originálu patří zbytek. Překladatelce patří pouze povolení k překladu.

Postavy: Draco Malfoy, Theodor Nott

Žánr: Humor

Varování: Nejspíš to nepoberete, pokud nečtete Náramek.

Přístupnost: 13+

Shrnutí: Theo už má plné zuby bezradného Draca, takže se rozhodne napravit situaci.

Poznámka: Inspirováno větou, kterou Theo pronesl v 92. kapitole Náramku. Banner je dílem little_dollface.

Délka: Double-drabble, v originále přesně 200 slov. Při překladu jsem se to mu pokusila alespoň přiblížit, ale skončila jsem na 187.

Link na originál: https://community.livejournal.com/kittyfics/15290.html

 

Theo se opřel a prohlédl si text, který se mu podařilo sesmolit. Ano. To by mělo stačit. Bylo to stručné a jasné. Dokonce některé postupy napsal zjednodušeně jak pro debily, aby si mohl být jistý, že budou srozumitelné i pro Draca.

Stále tomu však něco chybělo. S náhlým vnuknutím inspirace začal zešikma čmárat, pomalými tahy vedl svůj brk, když jedné z postav přidával poznávací znamení. Velké hnědé oči. Kudrnaté vlasy. Rysy, kterých si Draco zjevně nikdy dostatečně necenil. Ne do té míry, jako Theo.

Dělal to pro ni. To ona byla příčina a odměna. Akorát to nebyla Theova odměna. Mohl si toho všimnout v oněch očích.

Chválabohu, že Draco přišel na pár... jistých... věcí sám od sebe. Ty by se Theovi vážně malovat nechtěly.

Theo s povzdechem dočmáral poslední kresbu na pergamenu. Konečný cíl.

Sroloval pergamen, vstal a vydal se pohledat Draca. Bylo snadné jej nalézt.

"Na," řekl Theo a vystrčil vpřed pergamen.

"Co to je?" zeptal se Draco. Pitomec jeden zabržděný.

"Je to příručka."

Draco se zamračil a rozvinul ten pergamen. Theo odvrátil pohled, když Draco pohlédl na malůvku pulzujícího srdce.

Možná ho to konečně trkne.

Kapitola 93

"Napadlo tě vůbec, že to s Grangerovou ani nehlo, protože neuvěřila tvým lžím? Nebo proto, že jí nezáleží na tom, co ty řekneš?" páčil Draco rozzlobeně z Pansy, aby ze sebe setřásl své rozrušení. Vážně bylo jedno, jestli byla Hermiona S Weasleyem nebo ne. "Nebo co třeba tohle: možná že ti do toho vůbec nic není?"

Pansy se pod Dracovým pohledem trochu zachvěla. Správně. Měl už po krk lidí, kteří se vyjadřovali k věcem, po kterých jim opravdu vůbec nic nebylo!

"Uvěřila mi," řekla Pansy potichu. "Aspoň většině z toho, co jsem řekla. A, obvykle, ji dokážu vyvést z míry. Ovšem tentokrát to prostě vypadalo, že jí je to u prdele. Jako by to, co jsem říkala, bylo jedno, i kdyby to byla pravda."

"A ty jsi to samozřejmě musela vyzkoušet z prosté dobroty svého srdce. Abys mi pomohla," řekl jízlivě.

"Ve skutečnosti…" zamumlala Pansy, "nejsem si jistá, proč jsem to udělala nebo jakou jsem očekávala reakci, ale neměla jsem v plánu ti říct, že nezareagovala. Taková mrcha nejsem. Vím, že k ní něco cítíš. Ale teď už to víš, řekla bych."

"Jasně. A jisto jistě bys mi řekla, kdyby do mě byla úplně blázen."

Pansy uhnula pohledem. "Nevím. Možná. Teda, myslím, že máš o dost na víc, ale... očividně jsi ji měl rád natolik, že ses s ní vyspal. To je víc než jsi měl kdy rád mě nebo Astorii. Možná, jen možná, bych tě ráda viděla šťastného. Ale to se už nedozvíme, co?"

"Ne, to asi ne," odvětil Draco chladně. Nehodlal být dnes k Pansy shovívavý. Bez ohledu na důvody, které podle ní měla, aby se pokusila ublížit Hermioně, prostě se pokusila ublížit Hermioně. To se mu ani trochu nezamlouvalo. Obzvlášť pokud Hermiona uvěřila Pansyiným lžím o tom, jak ji využil.

Ne že by na tom záleželo, ale i tak se mu nelíbilo, aby o něm Hermiona smýšlela hůře, než musela.

Pansy pokrčila rameny, jako by jí to bylo fuk, ale jeho neoblbla. Byla dobrá v skrývání citů, jenže on ji znal už roky. Byla ublížená, že byl na ni stále naštvaný, že urazila Hermionu, i když Pansy prohlásila, že to bylo pro jeho dobro. Tak ať.

"Hlavně jim neříkej, že mé urážky měly svůj účel. Mám svou reputaci, víš," zamumlala. "Nemohu být podezírána ze snahy dohodit ti mudlorozenou."

"Už ti Weasley napsal básničku?" zeptal se, aby rychle změnil téma. Nedokázal v tuto chvíli mluvit o Hermioně v této souvislosti.

Pansy otevřela ústa. "To tys mu to poradil?" Tentokrát dokonce ani nezakryla ublížení ve svých očích.

"No, co na to říct?" Dracův hlas byl drsný. "Grangerová mi dala neodolatelnou nabídku."

"Více sexu?" zeptala se Pansy zatrpkle.

Zkroutil rty, ale jeho oči zůstaly chladné. "Ne. Polibek."

Pansy odvrátila pohled, ublížená, že byla prodána tak lacino. Pramálo si uvědomovala, jak cenné pro něj byly ty polibky. "No, jeho báseň byla téměř tak hrozná, jako ta tvoje," řekla po pár vteřinách. "Víš, předtím, než jsi zjistil, jak se dá kopírovat z knihovny a myslel‘s, že si toho nevšimnu."

Draco pokrčil rameny, nehodlal se kvůli tomu cítit provinile. "Aspoň pak byly lepší. Měla bys za to být ráda."

"O kvalitě to nikdy nebylo. Záleželo na snaze. Úsilí. Tys usiloval o to, abys mě umlčel s co nejmenší námahou." Zhluboka se nadechla. "Už jsme s tím rozhovorem skončili?"

Ok, teď se jí to podařilo. Draco se cítil trochu provinile. Avšak odmítal to dát najevo. Pansy byla mistryní manipulace a on jí nevěřil, že ohledně toho byla stoprocentně upřímná. Navíc ji stále trestal. "Nechápu, proč předstíráš, že se ti nelíbí, jak po tobě Weasley slintá. Vím, že si tajně užíváš, když tě někdo obdivuje, ačkoliv doopravdy chceš být jen s lidmi, kteří tě nechtějí nazpátek."

Semkla rty. "Weasleyho obdiv je laciný," odvětila chladně. "Myslí, že jsem někdo, kdo nejsem. Neuvědomuje si, že žijeme v odlišných světech a, to hlavně, jsme oddáni jiným lidem a myšlenkám. Nemělo by ho tolik překvapovat, že jsem urazila jeho kamarádku. Rozhodně by ho to nemělo tolik ranit a rozhněvat. On si zkrátka myslel, že když mi věnuje trochu pozornosti, začnu sdílet jeho názory a začnu se chovat podle jeho pravidel. Uznávám, že kdyby se zachoval jinak, tak bych možná… o tom uvažovala. Taky se cítím osaměle, víš. Jenže jemu jsem se nikdy nelíbila já a to bych od kouzelníka ocenila."

Draca Pansyno oznámení zastihlo překvapeného. "To je… celkem oduševnělé, na tebe."

Odfrkla si. "Prosím tě. Ne že by byl první kouzelník, co si myslel, že se mu líbím, když vše, co chtěl, byla jakási moje upravená verze. S tím mám očividně jistou zkušenost."

Ups. Ale předpokládal, že tuto ránu si zasloužil. "A tvé řešení je zastrašit ho, než zjistit, jestli by byl schopen spatřit tvé skutečné já? To zní nezdravě."

"V prvé řadě, zastrašuje ho mé ‚skutečné já‘. V druhé řadě, proč bych měla jako chtít, aby mě měl rád nějaký zabedněný, pihovatý krvezrádce? Mám na víc. Hleď si vlastního života a nech mě hledět si svého." Vstala, vylovila svůj Týdenník čarodějek zpod Dracovy tašky a namířila k ložnicím.

"No tak, Hermiono. Jednou se mnou budeš muset znovu mluvit!" Harry musel natáhnout kroky, aby dohnal Hermionu, jež ho vehementně ignorovala během své cesty do Velké síně na večeři.

Hermiona se se zamračením obrátila k Ronovi. "Slyšíš něco? Jako by tu snad foukal větříček."

Ron našpulil ústa. "Jsi celkem nemilosrdná; víš to, že? Jsem si jistý, že se Harry nechtěl zachovat jako horkokrevný blbeček."

"Ne, ten titul většinou náleží tobě!" zavrčel Harry. "Ale když vemu v potaz, jak jsi v poslední době začal mudrovat, musel jsem se o to postarat sám."

"A kdy se naučíš, že násilím se nic nevyřeší?" zasyčela Hermiona, ignorace Harryho na chvíli zapomenuta.

"Ježiškote, Harry, zdá se, že s tebou opět mluví."

"Ani nápad," zavrčela, zrychlila krok do skoro-běhu.

"Už jsem řekl, že je mi to líto!" žebronil Harry, postavil se jí do cesty, takže ho musela obejít. "A připouštím, že si možná nezasloužil dostat za to do čumáku."

"Ty víš, že ne! Řekla jsem ti to!" Hermiona si rozzlobeně přehodila vlasy přes rameno a tak prudce zabočila za roh, takže Harry vrazil do zdi. Dětinsky ji to uspokojilo.

"Už tě donutil lhát i předtím!" namítl Harry.

"Tenkrát nosila náramek," připomněl Ron Harrymu.

"Díky, kámo. Já to vím."

Hermiona se zastavila a dupla nohou. "Jen jsi potřeboval výmluvu, abys ho mohl udeřit. Vždycky si hledáš výmluvy, proč ho napadnout. A on si teď myslí, že jsem ti o něm něco nalhala, když, paradoxně, já podezírala jeho, že navykládal lži o mně." Znovu vykročila.

"Jestli to pomůže, nemyslím, že to udělal," nabídl Harry, opět vstoupil Hermioně do cesty a přiměl ji na moment se zastavit.

"No ne, vážně, Einsteine?" Hermiona odstrčila Harryho a pokračovala.

"No ne, vážně, co?" zeptal se Ron se zamračením.

"No ne, vážně, nenavykládal o ní lži. Dávej pozor, Rone." Harry se zamračil na svého kamaráda.

"Ne, já myslel... to je fuk."

"Jedna mudlovská narážka," vysvětlila Hermiona trpělivě, okatě otočila na Harryho záda, což byl úctyhodný výkon, uvážíme-li rychlost, s jakou šla.

"Ah…" Ron se zamyšleně zamračil. "Divné, ale proč ne."

"To si nikdo nevšiml toho, že si pro jednou nemyslím, že Malfoy udělal něco špatného?" Harry téměř zakřičel, zřejmě se mu nelíbilo být přehlížený.

Hermiona i Ron se zarazili. "Ano, my tě slyšeli," řekla Hermiona klidně. "Ale já ti to už řekla, takže to je jedno. Pořád máš průser!"

"A víš, že ani já toho blbce nemám v lásce," prohlásil Ron téměř omluvně, "ale i já dokážu vidět, že je do ní blázen až po uši.“

"To není," namítla Hermiona.

"když myslíš," odvětil Ron s klidem.

"Přestaňte tvrdit, že je!" Hemiona málem znovu dupla nohou.

Ron s Harrym se na sebe podívali, téměř otravně. "Ok…" řekl Harry pomalu. "Když to slíbím, odpustíš mi?"

"Ne," odfrkla si Hermiona. "Ale jestli se mu omluvíš, tak možná."

Harry se zasmál. "Dobrý vtip, Hermiono."

Hermiona si založila ruce a probodla ho přimhouřenýma očima.

Harryho úsměv zamrzl, když si uvědomil, že to myslela vážně. "Kopl mě… víš kam!" Ukázal si mezi nohy.

"Viděla jsem jeho tvář; byla celá oteklá a pohmožděná! Zasloužil sis ten kopanec! Vlastně doufám, že tě nakopl pořádně!"

Harry začal panikařit. "Nemyslíš to vážně, Hermiono? Hermiono? Ne! Prosím! Cokoliv jiného! Nenuť mě k tomu, prosím! Kleknu si na kolena!"

Hermiona si odfrkla a pak se ďábelsky zasmála, když vstoupili do Velké síně.

"Vážně pobývá moc často v přítomnosti Zmijozelů," zamumlal Harry.

Ron se zachechtal. "Nevím. Mně to taky přišlo vtipné."

Harry zasténal. "Můj osud je zpečetěn."

"Přestaň fňukat," napomenul ho Blaise a zamračil se na svého přítele. Byli na večeři, avšak Draco se za celou dobu nezmohl na nic víc než dloubání vidličkou do svého již mrtvého jídla.

"Nefňukám!" zamumlal Draco.

Blaise po něm střelil pohledem. "Jo… fňukáš."

"Jenom nemám hlad!" Draco odsunul svůj talíř.

"A fňukáš."

"Jsi děsně otravný. Víš o tom, že jo?"

"Taky mám holku - no jen si to představ!" vypjal se Blaise.

To byl nový pokrok, díky němuž se Blaise stal zcela nesnesitelným. Ne že by to podle Draca byl až tak velký pokrok. Tracey možná dovolila Blaisovi tvrdit sobě a Dracovi, že byli spolu, ale stále o tom nebyli příliš otevření veřejnosti. Dracovi se zdálo, že to utajení byl Traceyin nápad, ale Blaise měl takový strach ze své matky, že se mu docela ulevilo, že toto uspořádání tentokrát Tracey chtěla.

Bylo to tak zamotané.

"O to otravnější jsi," podotkl Draco.

"Myslím, že bys měl-" začal Blaise.

Kdosi za Dracovým levým ramenem si pročistil hrdlo.

"Vodprejskni, hádám se s Blaisem," řekl Draco, aniž by vzhlédl.

Blaise si odfrkl. "Můžeš se se mnou hádat kdykoliv."

"Jo, to taky dělám, ne?" zamumlal Draco.

"Takže vy dva jste jako starý manželský pár?" promluvil za Dracem nejméně vítaný hlas, až se z toho napjal. "Dobré vědět."

"Chuchni si, Buzíku Potteříku," řekl Draco a pomalu se otočil. "Nejsi můj typ. Můj typ má, však víš, holčičí rysy. A, zapřísahám tě, ani se nepřibližuj k mnoholičnému lektvaru."

Potter se za těmi protivnými a ach-tak-rozbitelnými brýlemi zamračil. "Nijak to neulehčuješ, víš," řekl.

Blaise se zahihňal. "Nemyslím, že to byl účel," nadhodil, pro jednou užitečně. "Myslím, že tě chtě odmítnout něžně."

Draco nemohl zarazit své vyprsknutí smíchy. Věděl, že se s Blaisem netahal bezdůvodně!

Potter zavrčel a vycenil zuby. "Aby bylo jasno, ona mě k tomu donutila."

Draco se okamžitě vzpamatoval. "K čemu?" Nebylo se třeba ptát 'kdo'.

"K omluvě. Že jsem tě zmlátil." Potter vypadal, že ho to fakt bolí. Bžunda! "Já… možná to bylo unáhlené. Protentokrát."

Draco nadzvedl obočí. "Tak se omluv."

"Právě se stalo!"

"Sim tě, to nebyla žádná omluva. Vzkaž jí, že nebyla přijata."

Potter vypadal tou vyhlídkou skutečně vyděšený. "Hele, je na mě fakt naštvaná, ok? Nepomluvila tě. Já… to špatně pochopil. Prostě vypadala nešťastně a já to dal za vinu tobě."

Draco svraštil čelo v zamyšleném zamračení. "Nešťastně? Jak? Proč?"

"A je to tu," zamumlal Blaise s protočením panenek. "Velmi rád bych se podílel na této převelice vzrušující encyklopedii Grangerových pocitů a jejich příčin, jenže mám svůj život. Takže, čau." V mžiku byl pryč.

"Do toho ti nic není, Malfoyi," řekl Potter zamračeně.

"Fajn. Tak jí teda povím, jak ses omluvil neupřímně a jen na půl huby, jo? Myslíš, že si to tím u ní vyžehlíš?"

"Seš ten největší pitomec, jakého jsem kdy potkal," zavrčel Potter. Chvíli spolu soupeřili pohledy, ale pak si, kupodivu, Potter povzdechl. "Nevím; možná ty na to přijdeš. Bylo to nejasné. Nemohl jsem to jasně definovat, ale prostě to tam... bylo. A pak ten den, kdy jí Pansy Parkkinsonová navykládala ty věci, bylo to vážně… chvíli nápadné."

"No, Pansy se k ní zachovala jako mrcha. Ale bod pro Grangerovou, že na sobě nedala před Pansy znát, jak ji to dostalo." A díkybohu, že jí to fakt nebylo lhostejné. To Draca trápilo víc, než byl ochoten přiznat.

"Jo…" zamumlal Potter a zněl nepřesvědčeně. "Každopádně, víc ode mě nečekej. Tak jí pěkně řekni, že sem se omluvil."

Draco ho odmávl, ale pak si nemohl odpustit: "Hej, Pottere?" Když se Potter otočil s dalším bolestným výrazem, Draco se ušklíbl a řekl, "příště zkus říct 'promiň'. Tak se to dělá." Potter zabručel v odpověď, pak se znovu obrátil a Draco si prostě nemohl pomoct než pokračovat, "ach, a Pottere?" dodal. Když Potter ztuhl a pomalu se podruhé otočil, Draco se zakřenil a zeptal se, "co tvoje nádobíčko?"

Znaková řeč, které Potter Draca přiučil, vážně nebyla hezká - ačkoliv, kdyby to měl brát jako doslovnou odpověď, byla celkem názorná - a taky vypadal, že by Dracovi nejradši dal znovu do čumáku. To Draca potěšilo jako nic na světě. Když mu Potter chtěl ublížit, pak bylo vše, jak má být.

Teda, téměř vše.

Poprvé po dlouhé době se Draco podíval k nebelvírskému stolu. Ze zásady se pokoušel nedívat tím směrem - jelikož by Hermioně mohlo být nepříjemné, kdyby na ni civěl - ale teď musel udělat výjimku. Trvalo sekundu, než ji našel, ona vzhlédla a jejich oči se spojily. Vypadala vyplašeně a… lítostivě. Dovolila očnímu kontaktu setrvat pár vteřin, než sklopila zrak a poté pohlédla na Pottera. Když o několik minut později mrkla znovu na Draca a on zachytil její pohled, zrudla, že ji přistihl na něj znovu koukat.

Vstal a vyloudal se ven z Velké síně.

"Víš, přemýšlel jsem," řekl Blaise, jenž se opíral o stěnu vedle dveří.

"Myslel jsem, že máš život," řekl Draco sarkasticky bez zastavení.

"To mám." Blaise se odlepil od zdi a následoval ho. "Ale co si budeme nalhávat? Většina mého života je založena na vytváření tvého."

Draco si odfrkl. Zabočil se a vydal se dolů do sklepení.

Blaise se držel vedle něj. "Vysedáváš a fňukáš, protože ji chceš, ale nechceš pro to vynaložit žádné úsilí, to je nejen lenost, to je taky blbost."

"Já vím," odpověděl Draco.

"Musíš přestat s těmi blbostmi a pokusit se překonat ty překážky!" pokračoval Blaise.

To dalo rozum. "Já vím."

Blaise zavrtěl hlavou, jako by s ním Draco nesouhlasil. "Když ti nevěří, tak si musíš získat její důvěru. Přijít, jak na to. Udělat pro to cokoliv!"

Dracovy rty se zaškubaly, jak bojoval s úsměvem. "Já vím."

"Ne!" namítl Blaise. "Musíš ji získat!"

Draco pozvedl ruce. "Já vím." Došli k poslední zatáčce a zrovna čelili zdi před jejich společenskou místností; Draco vyslovil heslo a vstoupil.

"Ne, chci tím říct, že se musíš doopravdy snažit si ji získat," trval Blaise na svém. "Protože, nerad ti to říkám, ale nemáš na to jen tak to nechat být. Možná to nevyjde, ale pak se aspoň budeš moct pohnout vpřed."

Draco si povzdechl a posadil se. "Klid, Blaisi. Já vím. Vážně. Vím." Unaveně si promnul obličej ve snaze nemyslet na všechny možné způsoby, jak by to mohl zpackat.

"Takže s tím něco hodláš udělat?"

"Ano, jakmile přijdu na to, co by mohlo vyjít."

"Ach." Blaise se zarazil a vypadal překvapivě odrovnaně. "A kdy ses tak rozhodl?"

"Zrovna teď ve Velké síni. Jsou tu ty malé náznaky, že by vůči mě možná mohla chovat jisté sympatie. Aspoň si myslím, že by mi mohla dát šanci, kdyby se mi podařilo přesvědčit ji, jak moc to chci."

A v tom, jak se říká, byl ten háček. Hermiona Grangerová se o něčem takovém nenechá snadno přesvědčit, takže na to musel jít opatrně. Kdyby se do toho vrhl po hlavě, mohl by ji přesvědčit tak akorát o tom, že ji chce znovu oblbnout.

Potřeboval plán.

V příští kapitole...

"Požádat ji o ruku?" navrhl Blaise a tvářil se, že to myslí vážně. "Nic neřekne 'miluju tě' jako tohle."

Draco ucouvl. "Ne! Bože, ne!"

Kapitola 94

"Bože, jak já tě nenávidím," zvolal Blaise.

Draco po něm hodil zpola překvapeným a zpola pobaveným pohledem. "Myslel jsem, že jsi chtěl, abych se konečně někam pohnul?"

"Chtěl! Chci! Ale nemohl jsi dojít k tomuto prozření už včera nebo počkat, až se o tom vykecám?" Blaise se zabořil do semišového křesla. "Takové plýtvání energie."

"Promiň?" Draco nakrčil nos, přičemž se pokoušel nalézt vhodnou odpověď na to, že byl vyhubován za to, že došel přesně k tomu závěru, k jakému se ho Blaise snažil dovést.

Blaise si dramaticky povzdechl. "V pohodě. Takže, co tě přimělo změnit názor?"

"Chci ji. Nedokážu si představit, že odsud za chvíli všichni vypadnem a já se ji ani nepokusím přesvědčit, aby se na věci podívala z mého pohledu. Vážně nemám co ztratit."

"To‘s věděl od začátku!"

"Jo, věděl jsem to, ale teprve teď mi to došlo, víš? A myslím, že bych mohl mít šanci, kdybych na to šel správně." Draco doufal, že to vysvětlil dostatečně jasně. Jak se dalo pořádně vysvětlit, že jste něco dlouho věděli, ale neuvědomovali si, co to ve skutečnosti znamená? Bylo to jako vědět, že jednoho dne zemřete, a najednou si uvědomit, že jednoho dne zemřete. Tím se měnilo úplně všechno.

Blaise nevypadal, že ho skutečně pochopil. "Ok… a jak na to teda půjdeš?"

"To ještě nevím," zamumlala Draco. "Nějak to musí jít."

Blaise mávnul rukou. "Prostě jí řekni, že ji miluješ."

"Ne, to nezabere. Už jsem to jednou udělal. Bude si myslet, že lžu, nebo si to jen namlouvám a podobně."

"Malý dárek?"

"Ten už dostala. Nechala ho v mém pokoji. Navíc, nezískám si ji pomocí materiálních věcí." Ne, to na Hermionu neplatilo. Jiné dívky se daly koupit lacinými cetkami nebo plytkými zkopírovanými básněmi, ale ona podobnému gestu od něj neuvěří a rozhodně se nenechá omámit jeho bohatstvím.

Což bylo jenom dobře, uvážíme-li, že s ní o vše přijde.

"Žádost o ruku?" navrhl Blaise a tvářil se, že to myslí vážně. "Nic neříká 'miluju tě' jako tohle."

Draco ucouvl. "Ne! Bože, ne!"

"Jednou si ji budeš muset vzít, jestli chceš mít děti."

"No právě, jednou. Jsem si jistý, že bude chtít pár let počkat, takže tím se budeme zabývat, až ta chvíle nastane."

Blaise mu věnoval podivný pohled.

Draco se dost bezvýsledně zamračil. S tím se nedalo nic dělat; vážně se v dohledné době nehodlal ženit. Bylo mu sedmnáct, pro pána krále! "Zamysleme se nad tím pořádně. Co by ji přimělo uvažovat o nás dvou?"

"Nevím. Kletba Imperius?" řekl Blaise, ušklíbl se a opřel se dozadu.

"Díky. To potěší." Draco si vjel rukama do vlasů. Ale možná to byla pravda. Možná si to jen nalhával. Možná přisuzoval příliš velký význam tomu, že donutila Pottera omluvit se mu.

Možná by se měl vyhnout té bolesti a naučit se s tím žít.

"Promiň," zamumlal Blaise. "Jen blbej vtip. Podle mě máš šanci, ale jestli to myslíš vážně, musíš dokázat, že to myslíš vážně."

"Ano, o to tady jde! Ale jak?"

"Se‘š si vážně jistý, že ji nechceš požádat o ruku?"

"Ano, tím jsem si naprosto jistý! Nejdřív bych rád věděl, jestli nám to spolu vůbec bude klapat. Krom toho by to odmítla. Je příliš chytrá, aby se vrhla po hlavě do něčeho neodvolatelného s pitomcem, kterého možná má a možná nemá ráda. A jen tak mimochodem, myslím, že jsi příliš posedlý manželstvím."

Blaise pokrčil rameny a zadíval se do blba. "Akorát jsem si nikdy nemyslel, že se ožením. Už vůbec ne, že to budu chtít. Ale od té doby, co jsem s Tracey, nemůžu přestat myslet na to, jak by byl můj život dokonalý, kdyby se mnou už zůstala. Navždy."

"To je fajn, kámo. Pro tebe." Draco neměl v úmyslu udělat ze sebe takového blázna. Navíc, už se zmínil, že mu bylo teprve sedmnáct? Sice nechtěl být se žádnou jinou čarodějkou, ale taky se zatím nechtěl takto zavázat. A hlavně si nedokázal představit, že by to chtěla Hermiona. Bude chtít získat nezávislost, než se někomu odevzdá, a potom bude každý den po zbytek svého života tu nezávislost obhajovat.

Měl slabost pro čarodějky, co se o sebe dokázaly postarat.

Dobrá, připusťme, že měl prostě slabost pro Hermionu Grangerovou.

"No tak, Draco. Musí existovat něco, co by dokázalo, že nelžeš."

"Čím víc nad tím uvažuju, tím míň mě napadá způsobů, jak bych ji mohl přesvědčit, že ji nechci jen využít a zesměšnit." Draco sevřel rty. Nějak to jít muselo. Prostě muselo.

"Co takhle ji pozvat na rande?" navrhl Blaise neomaleně.

Draco zamrkal. "Co?"

"Pozvi ji na rande!"

"Čeho tím jako docílím?"

Blaise se předklonil, jako by se chtěl podělit o svůj mistrovský plán. "Dokáže to, že ji nehodláš nijak tajit. Vím, že není mnoho míst, kam by se dalo jít, než odsud odejdem, ale sedni si vedle ní ve třídě, sedněte si spolu u jídla, učte se spolu po škole, navštěvujte se ve svých pokojích... a tak dále."

"Co, zbláznil ses?" Draco se zamítavě zamračil a zavrtěl hlavou. Tím by nepochybně zhatil všechny šance, které mohl mít. "Bude si akorát tak myslet, že ji chci veřejně zesměšnit, jako když nosila náramek."

"Říkal jsem ti tehdy, ať trochu polevíš," zamumlal Blaise.

"Já vím!" Draco kopl do stolu a zařval, když se jeho noha střetla se dřevem a rozkolísala ho. "Myslíš, že toho nelituji? Myslíš, že jsem na to nedoplatil? Myslíš, že si nepřeji, abych k ní byl hodnější, takže by se nedívala tak vyděšeně, když jsem na blízku, jako by se bála, co udělám příště?"

Blaise se vyrovnal a prohlédl si stůl, jako by ten křáp Draco předtím v zápalu zlosti nenakopl. "Hej, tak jsem to nemyslel!"

"Já vím," zamumlal Draco a opět si zabořil ruce do vlasů. Vážně už potřeboval ostříhat. "Já jen… jsem frustrovaný. Vím, že jsem to posral, ale netuším, jak to napravit. Mám strach, že jestli udělám nějakou chybu, přijdu navždy o jakoukoliv šanci, jakou jsem u ní měl. To je… stresující."

"Tak jí to řekni," řekl Blaise jemně. "Všechno jí to řekni."

Draco neústupně zavrtěl hlavou. "Ne! Bojí se, že jí chci zasadit konečnou ránu. Jsem si docela jistý, že se bojí, že se pokusím přimět ji zamilovat se do mě, abych jí mohl zlomit srdce. Říct jí něco takového… by bylo to nejhorší."

"To je teda na nic," zamumlal Blaise, znovu se zabořil do svého křesla se zamyšleným pohledem.

"Já vím..."

"Tím se vyřazuje ze hry téměř vše, co můžeš udělat."

"Já vím! Je to beznadějné, že jo?" Draco polknul. Musel něco udělat, ale nemohl při tom riskovat, že ji zase odradí. Proč bylo tak těžký být v jeho kůži?

Blaise chvíli mlčel, což Draco považoval za souhlas, ale pak se Blaise náhle zamračil a řekl: "Možná ne."

"Co tím myslíš?"

"No… kdybys o vás dvou řekl své matce … to by znamenalo, že to myslíš vážně, ne? To by musela uznat dokonce i Grangerová."

Draco na Blaise zíral. Tohle ho ani nenapadlo. Jednou, jasně, ale hned? Jo, proč ne. Hermiona věděla, jak měl svou matku rád. Věděla, že by své matce nelhal jen kvůli nějaké školní šarvátce.

Možná to nebylo zrovna nejrozumnější, ale zatím to byl nejlepší návrh.

"Něco víc než to," řekl ochraptěle. "Získám matčino požehnání."

Jestli nezabere tohle, pak už vážně nic.

Hermiona usoudila, že prožila celkem klidný den. Zatím ji dnes nic nenasralo. To byla známka slibného dne. Seděla vedle Rona na pohovce ve společenské místnosti a bylo jí příjemně. Harry seděl v křesle, v jeho tváři střídavě oblačno, jako by se jeho myšlenky toulaly na míle daleko, a Ginny seděla na zemi, opírala se o jeho nohy a přitom si cosi čmárala a četla knihu.

"Ale nemyslí si Malfoy doopravdy, že jsem gay, že ne?" Zeptal se náhle Harry náhle, čímž prolomil příjemné ticho, které sdíleli při svém - předstíraném - učení.

"Cože?" zeptala se Hermiona s lehkým smíchem, který nedokázala zamaskovat zakašláním. "Jak jsi na něco takového přišel?" Příliš pozdě si uvědomila, že netoužila znát odpověď. Už pár dní Draca nikdo nezmínil a hlavně díky tomu to nejspíš doposud byl tak krásný den.

"Jestli chceš, začnu se s tebou před ním líbat," řekla Ginny a otočila na další stranu nespouštějíc oči ze své knihy.

"Díky," zamumlal Harry. "Akorát… Nevím… pořád do mě rýpe."

"Proč tě zajímá, co říká Malfoy?" zeptala se Hermiona zvědavě, než se stihla zastavit.

"Jo, Harry. Měli bychom o něčem vědět?" Ron ani nestihl doříct tu větu a už po něm letěl Harryho brk.

"Mohu dosvědčit, že není gay,“ řekla Ginny s klidem.

Ron se vyrovnal. "Co? Jak?"

"Netaž se na něco, na co nechceš znát odpověď." Ginniny rty se zkroutily do lstivého úsměvu.

"Tak hele, Harry," zavrčel Ron. "Prostě si ji vezmeš - i kdybys byl gay!"

"Nejsem gay!" vykřikl Harry.

Nastalo krátké ticho, když se všichni ve společenské místnosti podívali na jejich partu, členové oné party však Harryho zachránili výbuchem smíchu.

"To se povedlo, Rone!" řekla se smíchem Hermiona.

Ron se ušklíbl a omotal ruku kolem jejího ramene. "Já vím. Málem jsem se neudržel smíchy."

"Vážně, Harry," řekla Ginny s potřesením hlavy. "Ty na všechno hned skočíš. Je to Malfoy. Nemá pravdu ve všem, co řekne. A taky bys mohl něco udělat s tou tvou homofobií."

"Ta tvoje nejistota je opravdu velmi zajímavá," dodal Ron.

"No tak, no tak," pokárala jej i Hermiona. "Jestli se nebudeš chovat hezky, vytáhnu to, jak Draco říkal, že Harry chodí se špatným členem Weasleyovic rodiny."

"Ha, takže tobě to říkal taky, co?" zamumlal Harry nepříliš nadšeně.

Ron mračil se. "Vždyť Ginny je moje jediná ségra, tak - aha." Ron vypadal tak znechuceně, že Hermiona opět musela skrývat smích za kašlem.

"Hele, rozhodně chodím se správnou Weasleyovou," pronesl Harry, "a ocenil bych, kdybys mu to vzkázala, Hermiono."

Hermiona překvapeně vzhlédla. "Proč já?"

"No, to ty jsi s ním v kontaktu, ne?" zamumlal Harry.

"Ne… já s ním… my se … nestýkáme." Hermiona sklopila zrak ke své knize ve snaze vypadat nezaujatě. Aneb jak jí zkazit náladu. Bylo to v pohodě, fakt. Ona byla v pohodě. Až na chvíle, kdy nebyla. Ale to se stávalo jen tehdy, když o tom moc přemýšlela, takže se snažila nepřemýšlet. Bylo zbytečné se cítit jako… bylo zbytečné cítit.

"Opravdu ?" zeptala se Ginny a otočila se, aby se podívala na Hermionu. "Ani trošičku?"

"No, možná opravdu trošičku," zamumlala Hermiona. "Když na něj narazím v síni."

Doslova na něj narazila v síni pouze jedinkrát, před pár dny, a on se jenom omluvil, zeptal se, jestli se jí nic nestalo, a pokračoval ve své šťastné cestě do sovince buď s velmi důležitým dopisem nebo s velmi pohotovou výmluvou, aby se s ní nemusel dávat do řeči.

Už se mu nemusela vyhýbat. Byl zjevně tak zaneprázdněný, že si jí ani nevšiml.

To bylo dobře. Skutečně. Žádné nepřátelství, žádné trapné momenty, žádná nedorozumění, prostě... nic. Nic bylo v pohodě. Nic bylo… Ále, komu to namlouvala? Nic bylo příšerné. Bylo to, jako by se mezi nimi nikdy nic nestalo, a to se jí opravdu nezamlouvalo. A taky se v těch 'nic'ech už ztrácela. Sobě to - svým způsobem - dokázala přiznat, ostatní se to ale nesměli dozvědět.

Bylo to zkrátka, jak to bylo, a tak to taky zůstane.

Jak plynuly dny, Hermiona si začínala uvědomovat, jak ji to všechno vlastně trápilo. Štvalo ji, že všichni začali přijímat fakt, že bylo po všem a její hrátky s Malfoyem skončily. Byla to jen jedna z těch bezvýznamných maličkostí než opustí školu...

Ne! Nebyla! Nebo aspoň ne jenom to. Tenkrát poprvé to bylo jeho poprvé vůbec, to přece nebylo jen tak, že ne? A posledně to bylo… bylo to… no, bylo to pěkné, to se nepočítalo?

Asi ne. Neměla potuchy, co se jí to honilo hlavou. Nemělo by být tak obtížné přenést se přes to.

Jenže bylo.

Jakkoli se pokoušela být rozumná, nadávat sama sobě, předstírat, že bylo vše v pořádku… nedokázala to. Chtěla, aby to něco znamenalo. A šílela z toho. Bylo na to už příliš pozdě. Mohla se pokusit o něco vážného s někým dalším, ale nemohla se vrátit v čase a změnit, co se už stalo!

Tenkrát to bylo pro oba něco bezvýznamného, takže to nic neznamenalo ani teď. A tečka.

Všude viděla Malfoye a nevypadal ani trochu ztrápeně. Ve skutečnosti vypadal nadšeně. Párkrát se na ni dokonce usmál, ale neprohodili spolu víc než pár vět. Podle všeho ani víc nechtěl. Vypadal… zaneprázdněně.

Ne že by ho sledovala.

Častokrát ho viděla něco čmárat při jídle, zatímco se bavil - a smál - se Zabinim nebo dokonce s Parkinsonovou. Ovšem nevykazoval známky, že by se nějak zvlášť stýkal s Astorií Greengrassovou, takže přece nemohl... to… že ne? Kde že, kdyby sjednával nějaký svazek, ta čarodějka by se toho určitě chtěla taky účastnit.

Každopádně se posunul dál.

Takže se Hermiona usmívala a učila se a stýkala se s přáteli a předstírala, že jí nic nebylo.

Co jiného jí zbývalo?

V příští kapitole...

Blaise na něho civěl. Draco nesnášel, když na něj Blaise civěl. "Co?" zavrčel na svého otravného kamaráda.

Blaise pokrčil rameny. "Nic. Jen si pokouším vrýt do paměti, jak vypadá naprostý pitomec."

Kapitola 95

Draco dychtivě rozvinul pergamen, přelétl ho pohledem a posléze uhodil do zdi, zmačkal ten vzkaz, skrz své rozhořčení ani nevnímal bolest. Tento jeho malý projekt nepostupoval moc dobře a postupoval pomalu. S takovou než docílí svého, bude už pozdě.

Rovněž si byl dobře vědom, že čím déle ponechá Hermionu napospas jejím myšlenkám, tím bude pravděpodobnější, že ji přejdou veškeré city, které k němu chovala.

Blaise neustále tvrdil, že to Draco přinejmenším své matce řekl a že to by měl být dostatečný důkaz. Možná měl pravdu. Jenže Draco opravdu chtěl Hermioně nějak dát najevo, že pokud mu dá šanci, dobře to dopadne. Že jim nic nebude stát v cestě.

Jeho máti ovšem nesdílela jeho názor. Nebyla nadšená Dracovým 'poblouzněním' a v oněch pár dopisech, které mu v posledních týdnech poslala, neustále balancovala mezi dotazy, zda si byl jist, naléháním, aby myslel na svou rodinu, a pohrůžkami, že jej vydědí.

S takovými dopisy vážně nemohl jít za Hermionou. Hermiona by mu leda tak věnovala svůj otravný, chápavý pohled a pověděla mu, že by neměl vzdorovat přáním své matky.

Klidně se postaví přáním své matky. Jistě, nevěřil, že by ho vážně vydědila, ale i kdyby... nehodlal strávit zbytek svého života odepíráním si vlastního štěstí, protože mu to nařídila maminka.

"Hele koho tady máme!"

Draco vzhlédl, na moment zmatený, poté si však uvědomil, že právě vyšel z Velké síně. A… fakt na něho právě promluvila Weasleyovka? "Nemám náladu," řekl a otočil se k ní zády.

"Juj!" řekla Ginny Weasleyová prudce a zněla zcela podrážděně. "Nebuď takový hulvát! Chci s tebou o něčem mluvit."

"Jasně, a proč bych s tebou měl mluvit?" zeptal se, pohlédl na zmuchlaný pergamen ve své dlani a stlačil ho do kuličky. Už ho nebude potřebovat. Ale když se nad tím zamyslel... Strčil si tu kuličku do kapsy. Mohlo to aspoň dosvědčit, že se snažil, kdyby bylo nejhůř. Vážně doufal, že na to nedojde. Jeho matka v tom dopise zmínila pár ošklivých nadávek o Hermioně a jejím 'druhu' – o kterých doufal, že si je Hermiona nebude muset přečíst.

"Vyspal ses s ní a pak se na ni vykašlal," řekla Weasleyová. "Za normálních okolností bychom ti za to dali nakládačku. Ona nám v tom ovšem zabránila. Teď bychom však rádi věděli, jestli hodláš být i nadále blbeček jako obvykle, nebo se zachováš jako člověk."

Draco zakoulel očima a vykročil směrem ke sklepení. "Nemáš mi za co vyhrožovat. Ona chtěla jednorázovku."

"Myslíš dvourázovku?"

Opravdu nedokázal zabránit úšklebku, který se mu rozlil po tváři. "Kdo by to počítal?"

Weasleyová mu v mžiku stála v cestě. "Milé," řekla ironicky. "Kdy s tím ale hodláš něco udělat? Už to je tak dávno. Naštěstí jsme to před ní nezmínili, ale všichni jsme mysleli, že doteď už dávno budeš jednat!"

Draco se předklonil v úmyslu poslat ji někam, na poslední chvíli však změnil názor. Tihle lidi byli - ke vší smůle - součástí Hermionina života, přestože vykazovali pouze mizivé známky inteligence. Nemohl si příliš dovolit znepřátelit si je. "Trápí se?" zeptal se místo toho.

Weasleyová si odfrkla. "Nepolichotím tvému egu, Malfoyi."

"Tak si nech pro sebe všechny malé tajné fantazie, které o mně máš. Stačí mi říct: trápí se?"

Weasleyová na něho přimhouřila oči. "Fakt tě nemám ráda," podotkla. "Myslíš, že bych tu ztrácela čas, kdybych si nemyslela, že k tobě... něco… cítí?"

"Něco cítí. Cítí, že mě může snadno dostat do postele, kdykoliv se jí zachce. Ale se mnou už si zahrávat nebude."

"Ale no tak, Malfoyi! Fakt myslíš, že je Hermiona tak povrchní?"

"Proč ne? Všichni jsou." Poctil ji velmi výmluvným pohledem, kterým naznačoval, že ví o její minulosti.

Nejspíš ho pochopila, poněvadž jí zrůžověly tváře. "Ne, jenom Zabini. My ostatní pouze občas uděláme chybu v úsudku."

"Auvajs, trefil jsem do černého, viď?"

Weasleyová semknula rty. "Fajn. Předpokládejme, že už k ničemu nedojde. Upřímně, stále tak trochu doufám, že jednou bude moje švagrová. I Harrymu by se to líbilo a vím, že Ron ji má pořád rád. Potom budeme jedna velká rodina."

Jak by to příhodně a dokonale zapadalo do sebe. "Když to mátě tak pěkně vymyšlené, proč se mnou vůbec o tom mluvíš?"

"Protože-" Weasleyová se tvářila nanejvýš rozmrzele" - Hermionino štěstí má přednost. A co kdyby se ukázalo, že tě chtěla? Není ohledně toho příliš sdílná. Vše je jen na tobě, jestli se ji pokusíš získat. Jestli ne, tak je vlastně jedno, jak se cítí ona, že?"

Draco si mohl pouze domýšlet, proč Hermiona skrývala své skutečné myšlenky a pocity. To však znamenalo, že bylo co skrývat, ne? Něco, o čem si myslela, že by ji to znemožnilo dokonce i před těmi nejbližšími přáteli? "Já… dělám na tom," řekl a aniž by to nějak rozvedl, obešel Weasleyovou a vydal se do sklepení.

Příští sova by radši měla přinést odpověď, ve kterou doufal. Souhlas či nesouhlas, nemohl si dovolit čekat déle.

Blaise na něho civěl. Draco nesnášel, když na něj Blaise civěl. "Co?" zavrčel na svého otravného kamaráda.

Blaise pokrčil rameny. "Nic. Jen si pokouším vrýt do paměti, jak vypadá naprostý pitomec."

"Hele dej mi už pokoj, jo? Dělám na tom!" zamračil se Draco a vrátil se ke svému učení. Věděl, že nebylo moudré učit se ve společenské místnosti a ne v knihovně, ale v knihovně by mohla být ona a to by se potom nic nenaučil.

Ne že by teď na tom byl o moc lépe.

"Ty to prostě oddaluješ, tak to je," prohlásil Blaise, čímž ještě víc roztrpčil Draca. "Nezáleží jí na názoru tvé matky: záleží na tvém názoru. A jestli už nemá zájem… potom je ti matčino požehnání k ničemu."

Draco si odfrkl. "'Už'."

"Měla zájem, to víš, že jo. Jenže teď máš strach, že sis to u ní posral. Čím dýl budeš čekat, tím spíš to tak bude, víš."

Draco si bedlivě prohlížel nehty, aby se nemusel podívat na Blaise. Blaise měl v podstatě pravdu. Až na to, že Dracova mysl byla o dost zmatenější. Byla naplněna hrůzou a zároveň nadějí. Během jednoho mrknutí oka dokázal přejít od jistoty, že ho chtěla, v pravý opak. Párkrát už byl takhle blizoučko, aby ji vyhledal, ale pokaždé ztratil nervy a našel si výmluvu, proč to odložit.

Nechtěl jistotu. Nechtěl strávit zbytek roku s vědomím, že ze sebe div nevypustil duši, aby jí dokázal své city, a nakonec to bylo úplně k ničemu.

Takže, ano, měl strach. Ale Blaise by to nepochopil.

"Buď prostě upřímný," naléhal Blaise. "A pokud to nezabere, vykašli se na ni. Ona ví, že nejsi tak špatný, jak ses snažil předstírat."

Draco se zamračil. Nesnášel, když Blaise mluvil o Hermioně, jako by s ní pravidelně klábosil. Jako by ji najednou měl rád. "Vyspal by ses s ní?"

Fakt se na to zeptal? Podle Blaisova momentálního výrazu ano.

"Cože?" zaskřehotal nakonec Blaise.

No, dobrá. Draco v tom rovnou mohl udělat jednou provždy jasno. Od té doby, co mu Hermiona nasadila brouka do hlavy tvrzením, že ji Blaise připravil o panenství, Draco míval příležitostné... návaly hněvu vůči svému kamarádovi. Možná se ho tímto částečně zbaví. "Kdybys neměl Tracey, vyspal by ses s Hermionou?"

"Já… prosím? Ne! Dokonce ani - ne!" Blaise vypadal naprosto zděšeně.

Draco se nad Blaisovou reakcí zamyslel. Na jednu stranu bylo dobře, že vypadal tou otázkou tak šokovaný, ale na druhou stranu... "Nepřipadá ti přitažlivá?"

Blaisův pohled zakolísal, když rozpoznal nalíčenou past. "Rozhodně to není můj typ. A taky jsi tady přece ty."

"Co se mnou?"

"Neudělal bych ti to."

"Já to udělal Theovi."

"Ne, neudělal. Byls do ní zamilovaný. Jinak by ses jí ani nedotkl."

Draco sešpulil rty. Zašel s Hermionou dost daleko ještě před tím, než do ní byl zamilovaný, ale nehodlal zabíhat do detailů. "Takže ne?"

"Ne! Ovšem že ne! Co tě to popadlo, Draco?"

Draco se začervenal. Co na to říct? Hermiona ho jednou trochu poškádlila a on byl najednou pro nic za nic žárlivý pitomec? "Nic," zamumlal.

Blaise se zamračil. "Zajímavé. Ani jednou tě nenapadlo, že bych se mohl dotknout Pansy."

"No, to bys samozřejmě neudělal."

"Proč? Protože ty taky ne?"

Draco se na chvíli zamyslel. "Ne. Protože jsem to prostě věděl." Draco si dobře uvědomoval, jak bylo absurdní věřit Blaisovi s jednou holkou, ale s jinou ne. Možná to bylo tím, že Dracovi na Pansy nikdy takhle nezáleželo. Nebo to bylo možná tím, že Draco věděl, jak moc si Blaise vážil Pansy a jak ji měl rád - jako kamarádku. Dokonce ani Blaise by tohle nezvoral sexem.

Jakkoliv to bylo záhadné sdělení, stačilo to. "Jo…" Blaise zamumlal. "Tak fajn. Ale ještě jednou něco takového naznačíš a budu ti muset jednu vrazit. A udělám to líp než Potter."

Draco si odfrknul. Ne proto, že nevěřil, že by to Blaise udělal, ale proto, že v to věřil. "Beru na vědomí."

Přinejmenším se mu povedlo odvést Blaisovu pozornost od hlavního tématu. Na chvíli.

Hermiona pádila dolů po schodech. Šla pozdě. Sakryš. Příliš dlouho se dloubala v obědě a pak si zapomněla ve svém pokoji učebnici.

Nebylo příliš chytré zapomínat si své učebnice, když jste bydleli ve věži v sedmém patře a měli jste se dostavit na hodinu ve sklepení. Musela se přestat vznášet hlavou v oblacích a začít dávat pozor, krucinál!

A to byla na sebe tak pyšná, že stále zvládala všechny své školní povinnosti, přestože se na to poslední dobou moc necítila. Týdny dokázala být úplně normální. Jenomže teď šla pozdě. Pozdě, pozdě, pozdě! Nerada chodila pozdě. Neslučovalo se to s tím, jak chtěla působit na ostatní.

A taky na ni budou všichni hledět, až vstoupí do místnosti. On na ni bude hledět. A budou přemýšlet, proč šla pozdě, proč si zapomněla učebnice, proč to nezvládala.

A kdyby se to dověděli, litovali by ji.

Ne, vůbec nepřeháněla!

Posledních pár schodů onoho schodiště sebrala jedním skokem a vřítila se za roh, kde narazila na cosi pevného a málem spadla na zadek. Spadla by, kdyby ji druhá osoba pohotově nezachytila.

Ach, sakryš, to už bylo v poslední době poněkolikáté. Zapomínala se koukat pod nohy a než se stačila vzpamatovat, srazila nějakého nešťastného nic netušícího prvňáčka - nebo sebe – na prdel. Dokonce jednou vběhla do Malfoye, on to však sotva zaregistroval-

"Začínám si myslet, že to děláš schválně."

Hermiona ztuhnula a pak velmi pomalu vzhlédla nahoru, načež okamžitě uhnula pohledem z jeho tváře. Malfoy. Zjevně pobavený. Bůh neexistuje. Polknula. "Ne… Jenom… spěchám…" zamumlala, jedno slovo přes druhé. "Hodina už začala. Neměl bys tam být?"

Ano, co měl co chodit opačným směrem, když moc dobře věděla, že se taky potřeboval dostat na Lektvary?

Když znovu vzhlédla, Malfoyovy oči zářily něčím podobným roztrpčení - ó, bože, roztrpčila ho! Kdy už se naučí být zticha? - a poté nadzvedl bradu, jakoby obranně. "Ne dnes. Nemám na toho starého elitářského kreténa náladu."

"Ah." Takže bulal. (PP: slang. výraz pro chodit za školu) To by ji nejspíš nemělo moc překvapovat. Opožděně si uvědomila, že neustoupila, a se snahou zakrýt své hořící tváře, tak učinila, okamžitě pociťujíc chlad. Narazila jen na mírný odpor, když uvolnila své ruce z jeho sevření. Zjevně si jejich pozice také nevšiml. "No, stále musím, takže…"

"Počkej!"

Zastavila se a zmateně se na něj podívala. Co zas? "Ano?" zeptala se mírně zamračeně.

"Jdeš docela pozdě, víš. Když tam teď vejdeš, leda tak vyrušíš vyučování."

"Budu potichu jako myška."

"Nechceš jít se mnou? Můžeme se navzájem zabavit? Já, hm, stejně jsem s tebou o něčem chtěl mluvit."

Hermionina vytřeštila oči. Chtěl si vyrazit? S ní? To by bylo… děsné. Úplně si to dovedla představit. "Ne, já… vážně bych ráda dala OVCE."

"Stejně už teď víš, že je dáš na výbornou."

"Chci je dát ještě líp."

Vypadal skutečně zklamaně, možná i trochu sklesle. "V poho. Měj se." Odvrátil se od ní a vydal se pryč.

"Jo, ty taky…" zamumlala Hermiona a také se odvrátila. Z těchto střetnutíček se vždy cítila divně; scvrkl se jí žaludek a jakkoliv usilovně se snažila, nikdy nedokázala vymyslet nic aspoň trochu zajímavého, co by mu sdělila.

Zkrátka už se v jeho blízkosti nedokázala uvolnit. Bála se, že kdyby polevila… pochopil by.

Pokračovala v ostré chůzi, udělala však jen pár kroků, když na ni zavolal. Málem zakopla - doprčic - než se neochotně otočila.

"Není to v poho," vysypal ze sebe, zatímco se k ní přibližoval. "Vážně s tebou potřebuju mluvit, Hermiono. Prosím. Musím ti… musíme si promluvit!" Jeho oči… hleděly přímo do jejích očí a děsily ji. Ne protože hleděly výhružně, ale… prostě proto.

Mimoděk ukročila vzad. "Teď ne. Vyučování." Utíkala. Oba to věděli. Ale nemohla.

Jestli si všiml toho panického odmítnutí, pozoruhodně to na sobě nedal znát. "Tak se sejdem později. Dnes večer. V tvé kanceláři?"

Nemohla dýchat. Věděl. Musel. Nepodařilo se jí to skrýt. "Je to vážně nutné-?"

"Ano. Je." Nevypadal, že by si to nechal vymluvit. Nenechá ji na pokoji, dokud nedosáhne svého. A šlo 'jenom' o rozhovor. To půjde.

Doufala.

"Fajn," takřka zašeptala. "Budu tam v devět. Dřív nemůžu."

"To je v pohodě."

Otočila se a rozběhla se, šťastná za výmluvu, že šla pozdě na hodinu. Na hodinu Lektvarů však nikdy nedošla. Místo toho si našla prázdnou učebnu a následující hodinu strávila snahou ovládnout své dýchání a namlouváním si, že přeháněla.

Musela přehánět.

Neměl v plánu zasadit jí poslední ránu. Už takto nejednal ani nemyslel. Nebyl nemilosrdný, krutý, sadistický parchant, který si nepřál nic jiného, než vidět ji trpět.

Tím si byla téměř jistá.

V příští kapitole...

"Já … máš pravdu… ne! Kruci, takhle to nezvládnu!" vyskočil Draco a začal přešlapovat. "Takhle jsem to nechtěl."

"Jak?"

"Se vším tím hašteřením a tak."

"Tak toho nech!"

Přestal přešlapovat a dlouze se na ni zadíval. "Pověz mi něco, Hermiono," promluvil nakonec jemně. "Máš mě aspoň trochu ráda?"

Kapitola 96

Draco přešlapoval po svém pokoji. Nedokázal sedět v klidu a momentálně by nesnesl, kdyby se s ním někdo pokoušel mluvit. Obzvláště Blaise. Blaise byl hrozný protiva, do všeho se míchal a všechno věděl nejlíp. Věděl kulový; pouze předpokládal, že by si Hermiona dala říct. Podle něj by si dala říct každá holka.

Ne. Draco už by další pobízení neunesl. Potřeboval ji prostě vidět.

Jenomže dokonce i o tomto rozhodnutí tak trochu pochyboval. Když do něj Hermiona vrazila a zčervenala a podívala se na něj těma velkýma hnědýma očima, zdálo se jako výborný nápad všechno to vyklopit. Když s ním odmítla jít za školu, vypadal ten nápad o něco hůř, ale nějak si pořád namlouval, že to musí zvládnout už dnes. Jakmile však souhlasila, že se s ním večer sejde, viditelně zpanikařila a on nabyl dojmu, že možná bylo stále příliš brzy. Jenomže mu docházel čas. Kdyby sebral dost kuráže, aby si s ní promluvil, až po tom, co dostudují, bylo by již pozdě. Bylo by nemožné dostat se k ní dostatečně blízko, aby ji dokázal přesvědčit.

Ona ale věděla, k jakému rozhovoru se schyluje, a netěšila se na něj, to bylo zřejmé.

To jej odrazovalo, ale musel to prostě nějak zvládnout. Nemohl věčně jenom nečinně přihlížet. Musela se dozvědět, co cítil. Byl již téměř mistrem ve skrývání svých skutečných pocitů a to bylo kontraproduktivní. Stále si očividně neuvědomovala, jak těžké pro něj bylo nechat ji odejít, když spolu naposledy spali.

Přesto na to ale musel jít pomalu. Intenzita jeho pocitů děsila dokonce i jeho a byl si jist, že kdyby ji dal najevo, Hermiona by vzala nohy na ramena.

Dnes to muselo vyjít. Muselo. Dneska konečně získal chabý souhlas od své matky, že prý by byla ochotna uvažovat o možnosti, že by se mohl na nějakou dobu jaksi zaplést s mudlorozenou.

Ničeho víc se od ní nedočká, dle Dracova názoru, a potřeboval co nejvíce času, aby obměkčil Hermionu a nějak ji přesvědčil. S OVCEmi za dveřmi mu bude stačit tak akorát měsíc a to za předpokladu, že ho nezamítne již při prvním pokusu. Kdyby to vyšlo, s matkou by se musel vypořádat později.

Zaznělo zaklepání na dveře a Draco zasténal. Teď ne.

Neochotně, se vydal je otevřít.

Byl to Theo, zabořený nosem do jakýchsi kousků pergamenu. "Tvé dnešní večerní obchůzky se trochu pozměnily; budeš s Tarou Stanwoodovou místo s..." Zalistoval pergamenem a zamračil se. "To je fuk. Od té doby, co jsem do toho zahrnuli i poškoláky, začínám se v těch zatracených jménech ztrácet. Buď na ni hodný."

Do prdele! Obchůzky. Dneska. Přibližně od devíti. Musel zrušit to s Hermionou.

Co si myslel? Nemohl to s Hermionou zrušit! Co by jí to o něm sdělilo? A při tom, jak byla splašená… nedala by mu v dohledné době další šanci.

"Nemůžu tam jít," vyhrkl Draco.

"Smůla," řekl Theo chladně, aniž by vzhlédl. "Nehodlám za tebe na poslední chvíli hledat náhradu." Obrátil se k odchodu.

"Počkej!" Draco se natáhl a popadl Thea za rukáv. "Jen tentokrát. Budeš to mít u mě. Půjdu na pět jiných obchůzek."

"Ne."

Draco otevřel ústa připraven ke škemrání, ale pak si to rozmyslel a pokrčil rameny. "Nejdu tam. A hotovo. Jsem ovšem ochoten smlouvat o tom, jak si to nahradím." Překřížil ruce přes hruď a nasadil si povýšený úšklebek.

"Nahlásím tě."

"Fajn."

Theo konečně vzhlédnul a přimhouřil oči. "Sníží to tvoje šance u Hermiony. Nebude se jí líbit, že ses na všechny tahle vykašlal."

"To už nebude mít žádný vliv." Draco upřímně pochyboval, že jeho šance závisely na tom, jestli dnes půjde na obchůzku.

Theo vypadal na moment zamyšleně. "Nejde jen o to, aby ses vyhnul Stanwoodové, protože ti leze na nervy svým neustálým hudrováním?"

Draco se málem ušklíbl. Mohlo by. Stanwoodová byla fakt mrzout. Pokaždé, když byla Hermiona na něj naštvaná, pokoušela se Draca spárovat se Stanwoodovou. Takže vlastně pořád. Draco už si navykl na ty nudné kecy. Některé noci by dokonce téměř přísahal, že dočasně ztratil sluch na jedno ucho. Tak hrozná byla Stanwoodová. "Ne, já… se mám sejít s Hermionou. Promluvit si o… o všem. Snad."

Theo zvýšil obočí. "Měla by tvůj rozvrh znát nazpaměť."

"Asi jí to vypadlo z hlavy."

"Nebo ve skutečnosti nechce nic řešit…"

Přesně toho se Draco obával. "Díky. Ale stejně nejdu na obchůzku."

"Neboj," řekl Theo a znovu se zahleděl do svých pergamenů. "Já tam půjdu."

Draco si nemohl zabránit v civění na Thea. "Vážně?" Proč by to k čertu dělal?

"Ano. Ale budu to mít u tebe a jestli se o tom tvém 'rozhovoru' nedoslechnu pěkné věci, dostaneš ode mě výprask."

"To vypadá férově."

Theo vycenil zuby. "A udělám to líp než Potter," řekl, než odešel.

Poslední dobou to říkali všichni. Zas tak vtipné to teda nebylo.

Draco si uložil do hlavy, že to musí Potterovi vrátit i s úroky. Brzo.

Hermiona se pomalu vlekla na schůzku s Dracem. Vážně se jí tam nechtělo. Nevěděla, co měl za lubem, co po ní chtěl, nevěděla prostě nic. To bylo vlastně dobře; nechtěla to zjistit! Chtěla zkrátka svůj klídek se svým učením a přáteli a... a ne tohle.

Dorazila do prázdné kanceláře a podívala se na hodiny. Za pět devět. Kruci! I když se vlekla, byla dochvilná. Dokonce tu byla s předstihem. No nebyla by to teď prdel, kdyby nakonec vůbec nedorazil?

Došourala se k semišovému křeslu a posadila se. No, nezbývalo jí než počkat. Slíbila, že tu bude v devět kvůli rozhovoru a nikdo si ji nemohl dobírat, že tu byla podle dohody. Možná kdyby tu na něj čekala i za dvě hodiny, ale to neměla v úmyslu. Tou dobou bude už dávno v čudu. Dá mu tak půl hoďky. Pokud se do té doby neukáže, bude to mluvit samo za sebe, že?

Hypnotizovala hodiny. Za čtyři minuty devět… minuta po devíti… tři minuty po devíti… možná už by se mohla zdejchnout? Měl zpoždění. Nestačilo to?

Otevřely se dveře a ona vyskočila na nohy.

"Skvěle, jsi tady," řekl. Byla to úleva? Nebo triumf? Chjo. Kdyby mu tak dokázala věřit.

"Slíbila jsem to," řekla chladně. "Já si ale na druhou stranu nebyla jistá, jestli přijdeš nebo místo toho půjdeš na svou obchůzku."

Zamračil se na ni, přitom vstoupil a zavřel za sebou dveře. "Taky si mi o ní mohla říct dřív."

"Mohl sis ji vyměnit, pokud vím. A nejsem tvoje matka - pamatuj si svůj rozvrh sám!"

Trošku překvapeně na ni nadzvedl obočí. Ok, možná byla trochu příkrá. Nejlepší obrana byl útok a tak. Nezasloužil si to, ale nehodlala se mu omluvit. On se už hodněkrát zachoval hůř. Takže místo toho nazdvihla bradu a ztuhnula v ramenou.

Opřel se o dveře a zamyšleně se na ni podíval. "Theo mi chtěl přiřadit Taru Stanwoodovou," řekl. "Oba mě rádi týráte, že jo?"

Hermiona nedokázala zabránit úsměvu, který jí uklouzl, než jej stačila zaplašit. Ale kruciš. Jenže bylo legrační, jak mohla Dracovi Malfoyovi lézt na nervy jedna přehnaně přátelská mrzimorská čarodějka. "Nevím, co máš na mysli," řekla, dobře si vědomá, že jí ten nevinný výraz neprojde.

Draco si prohlížel nohy, rty se mu mírně škubaly nedobrovolným pobavením a Hermiona se najednou rozhodla zaměřit veškerou svou pozornost na to, kam si sedne. Nemohla se na něj dívat, když vypadal tak… normálně. Připomínalo jí to věci, na které bylo lepší zapomenout. A nutilo ji to zapomenout na věci, které by raději měla mít na paměti.

Jako třeba to, jak dokázal být krutý. Velmi, velmi krutý.

"Jsem rád, že se bavíš," zamumlal.

Nesnášela, když takhle mumlal. Vyvolávalo to takový hřejivý, spíše vířivý pocit hluboko v jejím žaludku. To se jí nehodilo. "To je novinka," řekla. "Obvykle se příšerně naštveš, když se někdo baví na tvůj účet. Ale může se klidně bavit na účet kohokoliv jiného." Hlavně na můj.

"No, to by mělo o něčem svědčit, ne?" přitom se podíval přímo na ni.

"Ach, tak o tomhle si se mnou chtěl mluvit?" zeptala se a vůbec se jí nelíbilo, že se vrátila do hry její útočná obrana. "Vím, že se ledacos změnilo. Těší mě to. Doufám, že z tebe bude méně fanatický blbeček než... tví předkové."

"Mělas na mysli mého otce." Vyslovil to chladně. Důkladně. Věcně.

"Nechtěla jsem být tak osobní," zamumlala a odvrátila pohled.

"Co na tom není osobního?" namítl.

Nedokázala však ustoupit. Nikdy v jeho blízkosti nedokázala ustoupit. Zatnula čelist.

Probodl ji pohledem. "Proč to děláš?"

"Co jako? Říkám ti svůj názor?" Bylo to téměř nesnesitelné. Chtěla odsud vypadnout.

Vyřítil se k ní a Hermiona zalitovala, že se rozhodla znovu se usadit. Byla v nevýhodě, ale kdyby vyskočila, poznal by, že byla nervózní. K čertu.

Ve snaze předstírat, jak byla lhostejná, řekla, "ale vážně doufám, že ty změny jsou definitivní."

Zarazil se a zadíval se na ni a potom jako by mu spadl hřebínek. "Jak jinak. Taková ty prostě jsi, že?"

"Co tím myslíš?"

Odvrátil pohled. "Musí být těžké být tak dokonalá."

"Nikdy jsem netvrdila, že jsem dokonalá."

"Ale jednáš tak," vrátil jí to hořce.

Zavrtěla hlavou. "Udělala jsem mnoho věcí, kterých lituji."

"Jako že ses se mnou vyspala?" Byla to velmi tichá a choulostivá otázka. Mohla by říct prostě ano a v tom případě by pravděpodobně prostě odešel a ušetřil ji tohoto vysoce nepohodlného rozhovoru.

Jenže by to bylo kruté a nepravdivé. Avšak bylo pro ni těžké říct ne, takže prostě uhnula pohledem a odmítla odpovědět.

"No tak, Grangerová," naléhal drsně. "Teď moje city nešetři. Jenom si ulev. Určitě se celá chvěješ, abys mi to mohla říct."

"Chtěl ses sejít, abychom se mohli hádat?" zeptala se namísto odpovědi.

Povzdechl si a prohrábl si rukou vlasy. "Jakkoliv je možná těžké tomu uvěřit… Ne. Právě naopak."

Zamračila se. Naopak…? Rozšířila oči. "Oh!"

"Ne, žádné 'oh'," zavrčel a vypadal velmi unaveně. "Rozhodně ne 'oh'."

"Oh." Hermiona zrudla, cítíc se trochu hloupě. "Já… ve skutečnosti jsem si to ani nemyslela," zamumlala.

"Tak co sis myslela?" zeptal se. "Opravdu, upřímně, co sis myslela, když jsem tě požádal, abys sem přišla?"

"Nevím."

"Něco sis musela myslet."

Pokrčila rameny. "Při tom jak se očividně posouváš dál ve svém životě… řekla bych… že chceš odpuštění?"

"Odpuštění?" Hleděl na ni.

"Až na to, že soudě podle tvé reakce by tě to v životě nenapadlo." Uhnula pohledem, ponížená, že si myslela, že by mohl litovat svých někdejších činů.

"Ne, jen jsem myslel..." Vypadal opravdu zmateně. "Myslel jsem, že jsem ti to vynahradil, jak nejlíp jsem mohl, a rozhodně mě nenapadlo, že by mi teď pomohlo vzít si tě stranou a omluvit se. Nebo jsem udělal ještě něco, čeho si ani nejsem vědom?"

Hermiona zavrtěla hlavou. Nerozuměl jí. Opět. "Ne, nemyslela jsem to nijak doslovně. Spíš že by to mohlo být takové symbolické gesto, díky kterému by ses mohl pohnout dál ve svém životě, aniž by ses ještě někdy musel zabývat tím, že jsi mě kdysi mučil."

Žuchl sebou do křesla vedle ní a povzdechl si, opět vyhlížel unaveně. "Kdyby to všechno bylo tak snadné…"

"Ale ono je." Hermiona se zhluboka nadechla. Nyní bylo načase ukázat, že v jeho blízkosti nemusela za každých okolností zaujímat obranný postoj. Věděla, co od ní potřeboval slyšet. "Tenkrát jsi byl někdo jiný. Dospěl jsi. Nemyslím, že bys ještě někdy dokázal být k někomu tak krutý. Už ti nic z toho nezazlívám."

"Opravdu?" Zněl nanejvýš pochybovačně.

"Opravdu."

Minutu si ji prohlížel, než řekl, "nevěřím ti."

Hermiona otevřela pusu dokořán. "Cože?" vyprskla. "Nemůžeš jednoduše říct, že mi nevěříš!"

"Nevěřím."

To měla za to, že chtěla být milá. "Fajn. Tak si nevěř." Překřížila ruce a zamračila se.

"Kdybys mi to už nezazlívala," řekl, jako by si nevšiml jejího trucování, "chovala by ses úplně jinak. Nebyla bys v mojí blízkosti tak ostražitá a nesvá. Koukej na sebe! Sedíš úplně na okraji, škubneš sebou, kdykoliv udělám prudký pohyb, a každých deset sekund se díváš ke dveřím!"

"To není-"

"Je to tím, že se mě pořád bojíš a ty to víš. Ba co hůř, vím to i já a je mi z toho zle, jenže co s tím mám asi dělat?"

"Třeba přestat na mě ječet!"

"Neječím na tebe! Jsem… frustrovaný…" Schoval si hlavu do dlaní. "Promiň," zamumlal potom. "Nechtěl jsem ječet."

"A já se tě nebojím," cítila potřebu to zdůraznit.

Odfrkl si a nechal klesnout své ruce. "Jo. Bojíš."

"Ne! Jsem… nervózní… protože…" Její hlas se vytratil a naznačila 'však víš'.

"Protože proč?" zeptal se, přehlížeje ten náznak. Otravný blbeček.

"Protože nikdy nevím, co chceš."

"Protože očekáváš jen to nejhorší."

"Ne!"

"Ano."

"Jsi nemožný."

"Ty taky."

Hermiona se zamračila. "Protože mě mateš!"

"Jo, protože ty mě vůbec nemateš!" Draco se zasmál, spíše smutně než pobaveně.

"Ale nebyla jsem to já, kdo - kdo-"

"Kdo co?"

"Kdo se tady chtěl sejít!"

"Ach, to bylo důvtipné. Natřelas mi to." Zakoulel očima.

Hermiona se trochu naježila. "Neměla jsem v úmyslu ti to důvtipně natřít! Chtěl ses tu sejít a já stále nevím proč!"

"Oh. Jo tak." Draco najednou vypadal víc než trochu na rozpacích.

"Co teda chceš?" zeptala se potichu.

"Nevím."

Hermiona nakrčila nos, z části zmateně a z části nahněvaně. "Jako jak že 'nevíš'?"

"Jako že nevím!"

"Musels mít důvod!"

"Měl jsem. Jen už si nejsem tak jistý, že to je dobrý důvod!" Draco vypadal velmi utrápeně na někoho, komu byla položena zcela jednoduchá otázka.

"No, pokud byl dost dobrý, abych sem kvůli němu přišla, pak je dost dobrý, abys mi ho sdělil, tak dělej!"

"Já… máš pravdu… ne! Kruci, takhle to nezvládnu!" vyskočil Draco a začal přešlapovat. "Takhle jsem to nechtěl."

"Jak?"

"Se vším tím hašteřením a tak."

"Tak toho nech!"

Přestal přešlapovat a dlouze se na ni zadíval. "Pověz mi něco, Hermiono," promluvil nakonec jemně. "Máš mě aspoň trochu ráda?"

Dracovo srdce tak hlasitě burácelo, že skoro nedokázal slyšet, co říkala Hermiona, což asi stejně vyšlo nastejno. Možná použil špatnou taktiku, když tak dlouho otálel, ale ona měla sklon zapomínat, že byla 'nervózní', kdykoliv se s ním dala do křížku.

"Já… nevím, co na to říct," řekla.

"Co takhle pravdu?" Ano, zrovna pravdu teď potřeboval. Obzvláště pravdu, která ho nejspíš zdrtí.

Odvrátila pohled. "Mám nebo nemám, rozhodně nemám důvod tě mít ráda! Vůbec žádný! Několik let jsi mě slovně urážel, a když se ti naskytla příležitost, týdny jsi mě týral i fyzicky. Mohu se pokusit ti to odpustit, ale zapomenout je mnohem těžší. Dokonce i když jsem žadonila, neměls slitování, naprosto žádné -cítils mou bolest a ponížení a bylo ti to ukradené! Úplně ukradené!"

Zacouval před těmi příliš trefnými obviněními. Prý že to už překonala. "Nebylo mi to ukradené…" ujistil ji jemně.

"No, nedávals to příliš najevo. Ve skutečnosti jsem si všimla změny, teprve když tě ovlivnila magie a pak jsi mnou byl jako posedlý!"

"Upřímně řečeno, vždycky jsem byl trochu posedlý..." řekl a uklouzl mu sebekritický úsměv.

"To není vtipné!" vyskočila na nohy a přišpendlila ho pohledem. "Neopovažuj se mi smát!"

Narovnal se, aby využil své výškové převahy, její hněv mu však přesto naháněl hrůzu. "Vyspala ses se mnou i po tom všem. Musel jsem tě přitahovat."

"Nechceš, abych se k tomu vyjadřovala."

"Ale ano, chci!"

Přimhouřila oči. "Ano, fyzicky jsi mě přitahoval. A viděla jsem tvou posedlost a ve slabé chvilce jsem zatoužila vědět, jaké by to bylo, kdyby ke mně někdo cítil něco tak silného."

K ničemu jinému se jí nehodil? Pouze k polichocení ega? Pravda rozhodně bolela, ale Draco to nehodlal dát najevo. Věděl, že jeho vyhlídky byly přinejmenším mizivé. "Takže jsi mě využila."

"A tys využil mě!"

Na tohle prohlášení nezareagoval. Věřila tomu a neuvěřila by mu, kdyby to popřel.

"A co tehdy podruhé? To už jsi věděla, jaké by to bylo, tak co ta námaha?"

Hermiona zaváhala. "Ano…" zamumlala a zamračila se, jako by nechápala ani samu sebe. "Asi se mi to líbilo?" Pokrčila rameny. "Ale stejně to nakonec bylo úplně jiné."

"Jak, jiné?"

Zaměřila na něj svůj pohled a to, jak byl zraněný, bylo pro něj jako kopanec do koulí. Něco v tom pohledu bylo pohřbené. Něco, co jí ubližovalo. Když už nic jiného, mohl alespoň utěšit tu bolest, protože nic na jejich poslední noci by ji nemělo takhle ubližovat. Bylo to dokonalé. Ona byla dokonalá.

"Jak jiné?" zeptal se znovu tiše.

Hermiona poraženecky sklopila oči a otevřela ústa, aby promluvila, jenže zrovna v ten moment se rozrazily dveře, čímž odvedly její pozornost a Draco musel semknout čelist, aby nespustil řetězec kleteb, které se mu usadily v mysli.

"Theo!" vykřikla Hermiona překvapeně a… s úlevou?

"Do prčic, Theo!" zavrčel Draco.

Theovy rty se ironicky zkroutily. "Promiň," zamumlal. "Moje tragédie je lepší než ta tvoje." Vyrovnal se a posunul ruku, kterou měl obalenou v kapesníčku a byla přitisknutá k jeho levému boku, aby odhalil celkem velkou rudou skvrnu.

Hermiona zalapala po dechu a okamžitě se rozběhla k Theovi.

"Prostě jsi mě musel přechcat, co?" zavrčel Draco.

V příští kapitole...

Draco sešpulil rty nad Theovou volbou slov, jak popsat jeho bolest. "Vždy tak výřečný."

"Dej mi chvilku," zavrčel Theo. "Právě mě pobodala mrzimorská páťačka."

Draco nemohl zabránit svému výbuchu smíchu. Když to vezme takhle… byl rád, že to nebyl on. S tímhle by mu ostatní nadosmrti nedali pokoj.

Kapitola 97 "Jsem v pořádku," říkal Theo znovu a znovu Hermioně, která se jej snažila řádně prohlédnout, "jsem v pořádku. Moc jí to s tím nožem nešlo. Hlavní nápor jsem zachytil rukou, ale ona byla příliš rychlá, než aby to ten nůž účinně vyrazilo. Fakt je to jenom trochu větší škrábnutí. Madam Pomfreyová to napraví levou zadní." "Ona?" zeptal se Draco s pozdvihnutým obočím. "Stanwoodová," řekl Theo. "Projevila hlubokou lítost nad tím, že nemohla pobodat tebe. Připomeň mi, ať už si s tebou nikdy nevyměňuju obchůzky." "Tohle on u lidí vyvolává," zamumlala Hermiona, když uspokojila svou potřebu ujistit se, Theo nepodceňoval své zranění. Draco se na ni zamračil. Theo se ušklíbl a potom sebou trochu cukl a znovu se popadl za bok. "Byl jsem na cestě do nemocničního křídla. Někdo z vás musí jít za Brumbálem." "Že tě někdo pobodal?" zeptal se Draco. "Daleko nám neuteče. Pomfreyová to nahlásí." Tak byl bezcitný hajzl, no a? Chtěl mít Hermionu pro sebe, aby mohli dokončit tento velice důležitý rozhovor! "Tvůj zájem a obětavost v můj prospěch mě hřejí u srdce," řekl Theo sarkasticky. "Zvláště při uvážení, že ta kudla měla být pro tebe. Ale o to tady nejde. Ona se, hm, nechala slyšet, že se Smrtijedi opět pokoušejí dostat do hradu." "A to nám říkáš až teď?" ostře jej přerušila Hermiona. Draco i Theo na ni na moment zaměřili své pohledy. "Priority, Grangerová," řekl posléze Draco. "Všichni je nemáme stejné jako ty. Někteří z nás staví na první místo osobní zranění." Klidně by se obešel bez vražedného pohledu, který po něm vrhla. "Ale oni nemůžou proniknout dovnitř," řekl Theovi. "Rozplývací skříň byla přestěhována a zdejší bezpečnostní opatření jsou až směšně přísná." "Naznačila, že tentokrát nevsadili vše pouze na jednoho koně. Po pravdě řekla, že několik studentů napomáhalo Smrtijedům dostat se dovnitř, aby konečně oddělali 'toho starouše'. Nedokázal jsem rozluštit úplně vše z jejího zběsilého blábolání, ale zdá se, že pár Havraspárům se podařilo obejít štíty a otevřít bránu, a že dnes večer vpustí dovnitř armádu Smrtijedů..." "Tolik k jednotě kolejí," zamumlala Hermiona. "Mrzimorka rádoby vražedkyně a Havraspáři, co sem vpustí zloduchy. Svět se zbláznil! Nebo možná jenom Stanwoodová. Jak máme vědět, že je to pravda?" "Ano, taková škoda, že tvůj svět již nemůže nadále zůstat černobílý," řekl Theo. "A nevíme to. Ale já co nevidět vykrvácím, takže to musíš pro jistotu říct Brumbálovi." Trochu se zajíknul, zamračil se a těsněji sevřel svůj bok. Vypadal nanejvýš překvapeně a zároveň počínal blednout. Pan Záhadný a Vševědoucí si zřejmě neuvědomil, že bolest se může zhoršit, pokud rána setrvá otevřená a nezhojená. Há! Toliko k selskému rozumu. Hermiona byla v tu ránu po Theově boku. "Jasně. Vemu tě do nemocničního křídla. Draco může varovat Brumbála." Draco se nad tou dojemnou scénkou zamračil. "Špatný nápad, Hermiono," řekl bez rozmyslu. "Má pravdu," souhlasil s ním Theo kupodivu, snaže se uklidnit. "Loni dovnitř vpustil skupinu Smrtijedů spolu s šíleným vlkodlakem. Ředitel nemá důvod mu věřit." Kruci! Draco nepotřeboval minulý rok připomínat a Hermiona už vůbec ne. "Vezmu Thea do nemocničního křídla. Ty varuj všechny ty dobračiska, že tu možná někde číhají padouši," řekl. "Ano, máš pravdu, Harry by to měl vědět." Hermiona vypadala udiveně, že pozapomněla na svého kamaráda. "Tobě by určitě neuvěřil, takže půjdu já." "Bezva," zamumlal Draco nevlídně a ne zrovna jemně si omotal Theovu zdravou ruku okolo ramena a vydal se na cestu chodbou. "To vážně není nut-" "Sklapni!" zavrčel Draco. "Máš představu, kolikrát už jsem za tenhle rok někoho vlekl do nemocničního křídla? Až tam nahoru dojdu, měl bych se radši tvářit nevinně a starostlivě. Takže se prostě opři a zavři klapačku." Hermiona kolem nich proklouzla, ale pak se pár kroků před nimi zastavila a otočila se. "Draco…" řekla váhavě. "Jo?" zeptal se, stále podrážděný a nepolevil ve své a Theově pomalé chůzi. "Až Thea dostaneš do nemocničního křídla, nevycházej odtamtud. Zůstaň tam, dokud ti neřeknu, že můžeš vyjít." "To je snad ta nejdivnější prosba, jakou jsem kdy slyšel, Grangerová," řekl zamračeně, zastavil se, jelikož ji došel a ona se neměla k pohybu. Obcházet ji by byla štreka. Mimoto ho v tuto chvíli příliš nezajímal Theův zdravotní stav. Klidně si mohl vykrvácet na smrt. Hermiona nadzdvihla bradu, z čehož Draco vyvodil závěr, že nehodlala ustoupit. To by ho nejspíš nemělo tak vzrušovat vzhledem k tomu, že momentálně objímal Thea. "Řeknu to jenom jednou, takže dobře poslouchej," pronesla Hermiona jasně. "Tvůj otec nebyl nikdy znovu dopaden, takže pokud je tohle všechno pravda, mohl by se zde ukázat. Nemůžeš do boje, aniž by sis vybral stranu. Když si vybereš stranu, mohlo by to vést k zabíjení. Musel by ses rozhodnout mezi potenciální otcovraždou a potenciální vraždou… hm…" Jak vše říkající zaváhání. Nemohla pro sebe najít pojmenování? "Není to snadné rozhodnutí," pokračovala uzarděle, "a na rovinu, nemůžeš se rozhodnout už dnes, na to není čas. Tudíž, kdyby ses zapojil do boje, mohl by ses snadno nechat zabít nějakým nešikovným způsobem. Kdybych na tebe měla dávat pozor, jen by mě to rozptylovalo a vysilovalo. Takže se drž dál a budeme mít větší šanci." Takže bude v podstatě k ničemu? Ještě míň než k ničemu? Její vysoké mínění o něm ho hřálo u srdce. Ne, to bylo nefér. Měla pravdu. Kdyby se dostal do situace, kdy by musel zabít někoho, na kom mu záleželo, aby zachránil někoho jiného, na kom mu záleželo, nezvládl by to. Byl k ničemu. Hodil by se leda tak k tomu, aby obětoval svůj život pro někoho jiného, a tahle vyhlídka se mu nezamlouvala. "A co ty?" zeptal se. "Vyhneš se problémům?" Chabý pokus. "Ne," odvětila příkře. "Jsem už taková. Drž se dál nebo ti to nikdy neodpustím." Náhle se otočila a rozběhla se po schodech. "Už je fuč," řekl Draco suše Theovi, jehož nohy v tu ránu vypověděly službu, takže Draco musel zachytit celou jeho váhu. Draco se s ním krůček po krůčku vlekl k nemocničnímu křídlu. "Kdyžs to věděl, proč jsi to vytahoval?" zeptal se Theo s téměř zelenou tváří. "Protože považuji to předstírání lhostejnosti za hloupé," zasvětil jej Draco. "A domyslel jsem si, že kdybys byl vážně raněný, s tím předstíráním by ses neobtěžoval." Theo pomalu zavrtěl hlavou. "Jen jsem ztratil trochu krve a ta rána štípe jak prase a nijak se to nezlepšuje. Po pravdě se to zhoršuje tak, že… to je fuk. Pomfreyová se o to postará." Draco sešpulil rty nad Theovou volbou slov, jak popsat svou bolest. "Vždy tak výřečný." "Dej mi pokoj," zavrčel Theo. "Právě mě bodla mrzimorská páťačka." Draco nemohl zabránit svému výbuchu smíchu. Když to vezme takhle… byl rád, že to nebyl on. S tímhle by mu ostatní nadosmrti nedali pokoj. "Je ti pozoruhodně u prdele," poukázal Theo, "že by mohla být Hermiona v nebezpečí." Dracova záda se napjala a okamžitě vystřízlivěl. "Není to v mých silách," vyštěkl. "Co bych měl dělat? Lomit rukama a naříkat? Co se stane, to se stane. Nářkem nikomu nepomůžu. Hermiona už překonala jistá… nebezpečí… a přežila to. Pokud dojde k boji, zvládne to." "Je statečná," dumal Theo, zjevně aby změnil téma. "Teda, to jsou všichni Nebelvíři, ale ona je statečnější než ostatní. Nikdy se nespokojí se zbabělým mužem." Draco věděl, kam tím mířil. "Nech toho." "Postaví se do čela každé bitvy, kterou zahlédne. Ale, samozřejmě, někdo musí taky vařit večeři a postarat se o děcka." "Chvíli pokračuj a nechám tě na těch schodech vykrvácet." Theo se zachechtal. "Ne, nenecháš. Hermiona by ti neodpustila, kdyby se mi něco stalo." "Řeknu, že jsme byli napadeni. Možná od tebe dokonce okoukám tvé nenápadné předstírání lhostejnosti." Draco se ani nepokoušel zakrýt své podmračení. "Dobré vědět, jak máš naplánovanou mou vraždu..." Theo pozvolna klesal, byl čím dál těžší a jeho oči očividně těžkly. Draco se začínal trošičku bát. "To je, viď?" zamumlal Draco, aby se vyhnul hádce. Domníval se, že odteď až do nemocničního křídla jejich rozhovor již neoživne, jenže to se přepočítal. "Chce, abys upřednostnil ji před svou rodinou, víš," řekl Theo. "Ale, nekecej?" Draco se v duchu nemohl dopočítat, kdy se dostanou k svému cíli. Odpověď zněla: za kurevsky dlouho. Než se tam dostanou, Theo buď vykrvácí, unudí ho k smrti, nebo ho přinutí zabít jej. Draco trochu přidal do kroku a zašklebil se. Na někoho tak vyzáblého byl Theo pozoruhodně těžký. "Je ti jasné, že nemůžeš mít obojí. Nemůžeš mít svou rodinu i ji zároveň." Bylo to sotva slyšitelné mumlání. "To nejde dokupy. Vybrat si jedno znamená obrátit se zády k druhému. Dokud si to neuvědomíš, nemůžeš mít ani jedno." Draco zaskřípal zuby. "Drž hubu," vyprskl. Theo se znovu zachechtal a následně zalapal po dechu a předklonil se, čímž Draca málem srazil k podlaze. A co teď? Draco si vážně nevěděl rady, jakmile je oba opět vyrovnal. "Jsme skoro tam, jen… vydrž vyrovnaný." "Pálí to." Theo ta slova ze sebe viditelně soukal. "No, ano. Podobné tržné rány většinou štípou a pálí. Obzvlášť když se o otevřenou ránu otírá oblečení. Musíš to prostě vydržet." "Ne. Tak to nemyslím, ale zhoršuje se to a... pálí to!" Draco si Thea na moment prohlédl. Jeho svaly vypadaly sevřeně, tvář měl pokrytou vrstvou potu a skutečně byl téměř úplně zelený. Že by to zranění bylo vážnější, než se zdálo? Ta myšlenka Draca trochu vyděsila. "Už jsme skoro tam. Už jen jedno poschodí," konejšil ho. S trochou úsilí jim Theo poslušně pomohl vyjít pár schodů, ale poté se opět se zasyčením předklonil. "Už tam skoro jsme," zopakoval Draco. "Jed," utrousil Theo skrz sevřenou čelist. "Ta malá mrcha musela použít otrávený nůž." "To by musel být hodně pomalý jed." Dracovi se podařilo dostat Thea opět na nohy a znovu je rozpohyboval. Nemocniční křídlo se nikdy nezdálo být tak daleko. "Zas až tak pomalý ne. Nikdy předtím jsem nebyl pobodán, takže je docela možné, že za to štípání a pálení a nevolnost mohl od začátku jed. A ty skvrny, co jsem viděl… mělo mi to dojít…" "Nevolnost?" "Někomu je z bolesti nevolno. Nikdy předtím se mi to nestalo, ale i tak jsem tomu nepřikládal význam." "Na někoho velmi chytrého jsi blbý jak tágo." Theo se zasmál, znělo to trpce a vynuceně. "Aspoň že mám dobrou výmluvu, proč se stranit boje. S přihlédnutím k varování, které jsem poskytl, budu dokonce považován za zraněného hrdinu." Každé slovo znělo napjatě, jako by k nim bylo třeba spousta bolesti a úsilí, avšak spolehněte se na Thea, že z tak prostého důvodu nebude šetřit urážkami. "Spíše mrtvý hrdina, jestli s tím hned nepřestaneš," zamumlal Draco. "Navíc, nejsme si jisti, jestli to není planý poplach." "Pořád hrdina." "Když ti to udělá radost." Theovi se podařilo vyvolat stín úšklebku. "Nevím, jestli sis všiml, ale Hermiona si o mě dělala náramné starosti." "Krvácels! Dělala by si starosti o každého, kdo by krvácel!" "A nemělo to vůbec nic společného s tím, že sis chtěl promluvit a ona se tomu chtěla vyhnout?" "Ách, koukej, jaká škoda! Už jsme tady," řekl Draco sarkasticky a doslova Theem mrštil skrz dveře nemocničního křídla. Madam Pomfreyová byla v mžiku na nohou. Draco se usadil na postel poblíž a zaškaredil se. Skutečně jej trápilo, že se v rozhovoru s Hermionou nedostal k ničemu důležitému. Byl od toho takový kousíček a teď… teď bylo ve hvězdách, jestli vůbec ještě bude mít příležitost. Dnes v noci se mohlo přihodit spoustu věcí. Mohli někoho zranit. Hermiona se mohla rozhodnout vydat se někam mimo jeho dosah, aby si bojovala svou válku. Weasley mohl projevit nenadálou odvahu a obětavost a získat její srdce. To by se Draco raději nechal rozcupovat na kousky, než by měl tohle sledovat. Navíc, mohl to být planý poplach. Tara Stanwoodová byla tak trochu cvok. Doteď však vypadala neškodně. Nejvíc ze všeho Dracovi připomínala velice upovídanou Lenku Láskorádovou, akorát blbější. Theo se náhle překlenul z postele, do které byl uložen, a unikl mu jakýsi podivný, napjatý, skučivý zvuk. Draco zamrkal a chvíli sledoval, jak madam Pomfreyová ošetřovala odporně rudé oteklé tržné rány, než mu došlo, že jí nikdo neřekl o lstivém jedu. "Čepel byla otrávená," napověděl užitečně. "A jak to víte?" zeptala se Pomfreyová. Draco se zamračil. "Já ji neotrávil, pokud myslíte tohle. Říkal, že to pálí a je mu nevolno a vidí skvrny nebo co. A jednu chvíli taky vypadal, jako by měl křeč ve svalech, ale to mohlo být bolestí." To byl vcelku přesný popis, ne? Pomfreyová si otřela ruce do zástěry. "Dobrý bože. To je tak nejasné, že by to mohlo být nejmíň tucet jedů a na to já nejsem žádný expert. Budeme muset doufat, že zabere bezoár." Zajistila pacienta a poté se vydala hledat bezoár. Draco tam mlčky seděl a sledoval Thea, zatímco byla pryč. Theův stav se nedal popsat slovy. Neřval ani nesténal ani sebou neškubal ani nic jiného, co by Draco předpokládal, avšak jeho pěsti byly zamuchlané v přikrývkách, kde Pomfreová magicky připoutala jeho zápěstí, a byly tak pevně sevřené, až mu zbělaly klouby. Sem tam se jeho tělo napjalo nebo dokonce prohnulo, ale kdyby nebylo Theova výrazu ve tváři, potu a nepřirozené bledosti, Draco by nepoznal, že to bylo tak vážné. Napadlo jej, že by měl Pomfreyovou varovat, že to možná bude rušná noc. Žasl nad tím, s jakým klidem to bral. Pomfreyová přichvátala zpět a razantně napěchovala Theovi bezoár do chřtánu. Theo se vzpíral, pokoušel se uhnout hlavou, Pomfreyová ho pěvně držela za hlavu. Časem se uvolnil. "Buď ho to vyléčilo nebo zabilo," prohlásil Draco. "Tak či onak, pomohlo to!" Pomfreyová se k němu obrátila s rukama v bok, "měl byste pro to raději mít dobré vysvětlení, mladý muži," řekla. Dracovi se nelíbilo to nařčení, ale přinutil se zůstat v klidu. Měla důvod mu nedůvěřovat. "Možná tu jsou znovu," řekl s klidem. "Smrtijedi. A já s tím nemám vůbec nic společného. Máme to od něj a Hermiona utíkala varovat ředitele, zatímco na mě zbyl vyčerpávající úkol zachránit jeho život a vyhnout se problémům." Theo se pokusil ze spánku pohnout rukou a zamračil se, když mu to nešlo. To na chvíli odvedlo pozornost Pomfreyové, když ho vysvobodila. "Takže jste ho nejspíš nezabila," zamumlal Draco. "Taková škoda." "Na čí straně jste?" zeptala se Pomfreyová chladně. Nejspíš si to zasloužil, za ty docela nemístné vtípky, jenže on si zkrátka nemohl pomoct. "Já… Já…." Draco se zamračil. Měla by to být jednoduchá otázka, ne? Pro kohokoliv jiného to byla tak jednoduchá otázka. "Tak půl napůl," řekl nakonec. "Jsem k ničemu pro jedny jak druhé." Občas byla pravda na houby. Hermiona se udýchaně předklonila. Každý den se jí dostávalo řádné rozcvičky, ovšem běžet k ředitelově pracovně by jí stačilo, i kdyby pak rovnou neběžela za Harrym a posléze do kabinetu každého jednotlivého profesora, aby jim osobně doručila Brumbálův vzkaz, že byli ve stavu pohotovosti. Také varovala o hrozbě každého, koho potkala, takže se ta zpráva rozšiřovala do dalších kolejí, ačkoliv někteří studenti vypadali stejně pochybovačně, jak se sama cítila. Teď měla namířeno do Velké síně, kde již byla připravována evakuace mladších studentů. Hermiona by nic nenamítala, kdyby se jí pár Smrtijedů poslušně postavilo do řady, aby jim mohla nakopat ty jejich zákeřné zadky. I zadek Dracova táty? Ano. I zadek Dracova táty. Kdyby byla nucena zranit nebo dokonce zabít Luciuse Malfoye, nejspíše by to mezi ní a Dracem bylo podivné a Draco by o ni již rozhodně neměl vůbec zájem - třebaže dříve mohl. Ale na tom nezáleželo. Záleželo na tomto. Velká podívaná. Musela pomáhat zachraňovat nevinné lidi, aby se nemohli stát oběťmi nevýslovného zla. Pokud tomu Draco nerozuměl… no, věděla, že tomu nemohl porozumět. Nebyl vychován k tomu, aby tomu rozuměl. Byl vychován, aby se staral pouze o sebe a svou rodinu. Tvrdě pracoval, aby změnil kdo a co byl, přesto by položil život za svou rodinu a za nikoho jiného. Nerozuměl by, proč se musela vrhnout do boje za bezejmenné, neznámé lidi, kteří by mohli utrpět újmu někdy v budoucnu. Což byl důvod, proč jej žádala, aby se držel dál. Mohl by zemřít, kdyby se zde ukázali Smrtijedi. Všichni mohli zemřít, jenže on nevěřil v ani jednu ideologií, o které bude sveden dnešní boj, a kdyby se z nějakého důvodu nemohl bránit... Otřepala se. Rozhodně si nezasloužil takový hloupý konec. Narovnala se. Už měla dostatek odpočinku. Zvládne cestu do Velké síně. V jedné ruce svírala hůlku - jenom pro jistotu, kdyby po cestě narazila na někoho zlého - a vyrazila. V příští kapitole... Netrvalo dlouho, než jí došlo, že ona měla být Pansy Parkinsonová. Bylo jí však záhadou, proč se Ron stále tak zajímal o Parkinsonovou. "Třeba je dole ve sklepení." "Ne… Díval jsem se tam. Zmijozelské ložnice jsou otevřené dokořán a pusto prázdné. Většina těch prevítů se už rozhodla zdrhnout." Teď byla na řadě Hermiona, aby zaváhala. "Je ti jasné, že... pokud je to všechno pravda, pak nemusí být na naší straně, že jo?" Ron uhnul pohledem. "Nejsem blázen. Chci ji jen odsud dostat."

Kapitola 98

"Ona tě fakt chce mít tam venku, víš," řinul se Theův ospalý hlas ze zastarale bílé nemocniční postele.

"Měl jsem tě radši, kdyžs umíral," zamumlal Draco nepřítomně.

Theo se ušklíbl. "Promiň. Dneska ještě ne."

"Taková škoda."

"Jo, to už jsem od tebe slyšel." Theo byl povznesen nad věcí, jak nejvíce mohl.

"Proč nejdeš zase spát?"

"Chce hrdinu. Borce. Myslíš, že na ni zapůsobí Weasley?" Theo se znovu ušklíbl, ale vrásky kolem jeho očí naznačovaly únavu.

Draco zasténal a promnul si čelo. Zdálo se, že Theo skutečně miloval nadevše, když ho mohl pošťuchovat. "Řekla, že by mi neodpustila, kdybych tam šel. Každou chvíli tu bude a uvidí, že jsem ji poslechl."

"Ano, hodný chlapec!"

Draco se zamračil. "A jestli je tam venku nebezpečno, jsem si jistý, že Potter by se do mě rád omylem trefil, takže chápu její obavy."

"Není úžasné mít tolik přátel?"

"Hřeje mě to u srdce."

"Skutečně si myslíš, že si tak udržíš její respekt?"

Draco se štěkavě zasmál. "Respekt? Ani nevím, jestli mě vůbec respektuje. Pokud vím, jsem jenom ubohý, láskou usoužený týpek, kterého může využít, kdykoliv potřebuje ukonejšit své ego."

"Proč bys ji vůbec chtěl, kdyby to byla pravda?"

"Prostě proto," řekl Draco s povzdechem. "A, víš ty co? Ať si mě klidně považuje za zbabělce. Řekla, že bych ji rozptyloval, kdybych tam šel, a to nemohu dopustit. Nikdy bych neriskoval její bezpečí, jen abych mohl vypadat jako romantický, zabedněný blázen. Není… důležité, co si o mně myslí, dokavaď je v pořádku."

Theo ho minutu tiše pozoroval a poté řekl: "Co kdybys ji mohl zachránit tím, že bys tam šel?"

Draco zavřel své oči, aby zahnal pomyšlení na opuštěnou a bezbrannou Hermionu. "Na to má povolanější lidi než jsem já," řekl potichu. "Potter a Weasley jí kryjí záda. Nepotřebuje mě. Ne na tohle -vlastně na nic, ale rozhodně ne na tohle."

Theo pár minut neodpovídal, ale potom řekl: "Já bych to neriskoval."

Draco pevně sevřel oči. Musel to risknout. Musel. Ona to zvládne. Theo si s ním jen pohrával jako obvykle. Kdyby šel Draco tam ven, Hermiona by na něj byla naštvaná a přesně o to Theovi šlo. Hajzlovi.

Hermiona se podívala za roh. Vzduch čistý. Pochopitelně. Prozatím nebylo nikde ani nohy. Pokud se blížili, zřejmě sem dorazí až za dlouho. Přesto ovšem raději postupovala pomalu a opatrně. Opatrnosti nebylo nikdy dost.

Brumbál tu hrozbu nebral vůbec na lehkou váhu a okamžitě zařídil, aby bylo obeznámeno ministerstvo, než mohlo dojít k odříznutí sovince. Bystrozoři byli zřejmě vysláni obratem. Pokud zde byli smrtijedi, nebyli tu pouze pro něco, co se Brumbál rozhodl před nějakým časem strážit; byli by zde, aby zabili ředitele a s největší pravděpodobností také Harryho a kohokoliv, kdo jim byl trnem v oku.

Hermiona by se jim rozhodně byla trnem v oku.

"Hermiono!"

Nadskočila a málem se jí zastavilo srdce, když se chvatem otočila, připravena proklít kohokoliv, kdo byl za ní.

"Klídek, Hermiono," řekl Ron. "To jsem já." Rozhlédl se a vtáhnul ji do učebny, ale nezavřel za sebou dveře.

"Viděls Harryho?" zeptala se Hermiona.

"Ano… Je ve Velké síni, všechno připravuje."

Hermiona přikývla. "To jsem si myslela. Co děláš tady nahoře?"

Ron zaváhal. "Vlastně jsem tě hledal."

Hermiona nadzvedla obočí. "Věděls, že si tě najdu."

Ron se zamračil. "Hledal jsem tě. A, taky… jsem… nikde jsem ji tam dole neviděl, okej? Bál jsem se. Harry mi řekl, ať ji jdu pohledat, protože jinak jsem byl k ničemu. Nemůžu za to. Ona se nedokáže ubránit tak jako ty, kdyby k něčemu došlo."

Netrvalo dlouho, než jí došlo, že ona měla být Pansy Parkinsonová. Bylo jí však záhadou, proč se Ron stále tak zajímal o Parkinsonovou. "Třeba je dole ve sklepení."

"Ne… Díval jsem se tam. Zmijozelské ložnice jsou otevřené dokořán a pusto prázdné. Většina těch prevítů se už rozhodla zdrhnout."

Teď byla na řadě Hermiona, aby zaváhala. "Je ti jasné, že... pokud je to všechno pravda, pak nemusí být na naší straně, že jo?"

Ron uhnul pohledem. "Nejsem blázen. Chci ji jen odsud dostat."

Hermiona odměřeně přikývla. "Já jdu teda pomoct Harrymu; ty se připoj, až budeš připravený."

Ron vypadal mírně zmatený. "To je všechno?"

"Na nic víc teď nemáme čas. Chápu to." Hermiona se rozběhla ke dveřím, ale než jimi prošla, byly zablokovány drobnou plavovláskou Pansy Parkinsonovou.

Blé, pomyslela si Hermiona, ale pak se rozhodla pevně sevřít svou hůlku - jenom pro jistotu. Tohle bylo nějak perfektně načasované. Sledovala je Pansy sem?

"Grangerová!" řekla Pansy, snad s úlevou. "Slyšela jsem hlasy, je tam - ach. To seš ty." Z jejího hlasu se nezaměnitelně vytratily emoce, když rozpoznala Rona.

Hermiona si povšimnula, jak se z jeho tváře vytratil úlevný pohled a trošku ztuhnul v zádech. "Parkinsonová…" řekl, jako by mu byla lhostejná.

Hermionu za jejího kamaráda trochu zabolelo u srdce. Bylo těžké být zamilovaný do někoho, kdo s vámi zacházel jako s kusem hadru.

"Grangerová," zopakovala Pansy, "vidělas Draca? Dívala jsem se úplně všude a-" Pansyiny oči se zalily slzami a trochu se jí třásl spodní ret. "Musí být v pořádku! Když oni ho chtějí zabít a třeba Potter určitě nemá v plánu ho ochránit a… víš, kde je?"

Ronova záda ztuhla o něco víc a Hermiona sama ustrnula. Pak si vyhubovala. Pansy měla právo dělat si starosti o někoho, na kom jí záleželo, když mu hrozilo opravdové nebezpečí.

"Je v pořádku," řekla Hermiona s nejvyšší jemností, jaké byla schopna vůči někomu, koho nesnášela. "Je v nemocničním křídle-"

Pansy zalapala po dechu.

"Řekla jsem, že je v pořádku," zopakovala Hermiona, neschopná zakrýt podráždění ve svém hlase. "To Theo byl zraněn. Draco ho vzal do nemocničního křídla a oba by tam měli zůstat. Brzy dorazí bystrozoři a pár jich tam bude držet stráž, aby chránili jak všechny raněné tak i jeho. Ale i bez bystrozorů je kolem toho místa umístěno pár skutečně důmyslných pastí, které madam Pomfreyová zajisté aktivuje při jakémkoliv náznaku nebezpečí."

Úleva, jež zaplavila Pansyiny rysy, byla téměř hmatatelná. "Půjdu za ním!" oznámila a okamžitě se otočila na podpatku a div se nerozběhla.

Hermiona netušila, co říct Ronovi a skoro se i bála na něj podívat. "No…" řekla pomalu ve snaze najít slova, "aspoň žes ji našel."

"Ano," odvětil, mírně ochraptěle, "a tam bude naprosto v bezpečí. Je to teď snad nejbezpečnější místo."

"Je mi to líto."

"To nemusí." Ron semknul čelist a nazdvihl bradu. "Už se nemusím bát. Je v bezpečí. S někým, koho miluje. Teď můžu s čistou hlavou pomoct Harrymu."

Hermiona pocítila slabé bodnutí při slovech 's někým, koho miluje'. No nebyla by to nádhera jen tak si sedět s těmi, na kom vám záleželo, a nechat bojovat někoho za vás?

No, proto to taky dělala. Aby si ostatní mohli jen tak sedět. Aby ostatní nemuseli bojovat.

Usmála se na Rona, rty z toho úsměvu měla až nepřirozeně napjaté. "Tak teda můžeme?"

Přikývl. "Jen… dej mi minutku. Slíbil jsem, že zkontroluju opožděnce, a už mám skoro dokončené toto poschodí. Můžeš jít napřed, ale buď opatrná. Doženu tě."

Pousmála se na něj. Kdy naposled nebyla opatrná? Obezřetně vystrčila hlavu ze dveří a poté vyšla na chodbu.

Pansy se tak bála o Dracovo bezpečí. Bude to nejspíš opětovné shledání plné slz a objetí a možná i polibků. Ti dva už se spolu líbali. Jistě, Draco tenkrát nebyl velkým fanouškem veřejných projevů náklonnosti, ale od té doby se trochu změnil a toto byla docela vyhrocená situace. Byl to přesně ten druh situace, kdy byly emoce velmi silné a těžce skrývatelné.

Ano, pravděpodobně dojde na polibek z úlevy, že jsou oba živí a zdraví.

Hermiona se snažila nevnímat to silné bodnutí, když pomyslela na Draca, jak líbá Pansy. Nezáleželo na tom! Záleželo na Velké podívané a ve Velké podívané neměli milostné životy co dělat. Ve Velké podívané dojde k bitvě, pokud ne dnes, pak velmi, velmi brzy. Harry se jí svěřil, že s Brumbálem pracovali na zničení viteálů s mnohem větším úsilím, než tušila.. Hermiona si nikdy neodpustí, že si toho nevšimla dřív. Ve Velké podívané musela být Hermiona připravena na boj. Ve Velké podívané nikoho nezajímalo, s kým se líbal Draco Malfoy.

Až na to, že ji to zajímalo, kdykoliv přestala myslet na Velkou podívanou.

Upřímně řečeno byla otrávená a vyčerpaná z Draca líbajícího jiné holky a vysílajícího velmi smíšené náznaky toho, co chtěl. Nyní si dovolila o tom přemýšlet. Přemýšlení nikomu neublíží, a pokud ji někdo měl dnes v noci bodnout nebo proklít, mohla v tom mít rovnou jasno. Mohla si to rovnou přiznat. Jakkoliv to bylo nesmyslné, zřejmě si poněkud užívala jeho pozornosti, poněvadž pociťovala cosi blízkého žárlivosti. Rozhodně to nebylo příjemné.

Sakra. Tolik se snažila, aby se sem nedopracovala a najednou, mezi jednou smrtelnou hrozbou a jednou velice ustaranou expřítelkyní, se sem nakonec stejně dopracovala. Bylo by o tolik lepší, kdyby si zachovala přesvědčení, že s tím pitomcem nechtěla mít co dočinění.

Jenomže najednou ji děsilo pomyšlení, že by ji mohl neuposlechnout, a ta jeho ubohá prdel by mohla schytat kletbu a ona by už nikdy nemusela dostat příležitost znovu mu říct, že s ním nechtěla nic mít.

To se on však nikdy nedozví. Pokud oba tuto noc zvládnou, prostě zatne zuby a přenese se přes toto hloupé, nelogické poblouznění. On se o tom nikdy nemusel dozvědět.

Zkrátka mu nevěřila, že ji opakovaně nebodne do srdce, nesáhne jí do hrudi, neuchopí její rozdrásané srdce a nerozmačká ho na kaši, než vyrve zbytky jejího srdce a hodí je na podlahu, aby je rozdupal podpatkem.

Kéž by mu dokázala věřit. Kéž by si tu důvěru zasloužil.

Ale on nechtěl, aby spolu měli dobrý vztah. V nejlepším případě by s ní zůstal tak dlouho, dokud by si nenašel - čistokrevnou - čarodějku, s kterou by chtěl být. Přesně tak to říkal. Dal jasně najevo, že musel být s nějakou čistokrevnou čarodějkou, protože by ho stálo příliš mnoho, kdyby se vyhnul této povinnosti. A ona byla příliš pyšná a měla dost sebeúcty, než aby se spokojila jen s tím, co by na ni zbylo.

Přestože ten sex byl vskutku bezvadný. A mazlení se, případně, bylo skoro ještě lepší.

Přestože ji líbal, jako by ji měl rád.

Přestože….

Zabočila za roh a zalapala po dechu, když narazila na lidské tělo. Opožděně si uvědomila, že to bylo jenom brnění. Lapená v přiblblém pubertální romantickém dramatu, přestala dávat pozor, zapomněla kontrolovat, jestli byl vzduch čistý, hůlku měla volně zavěšenou v ruce, a mohla za to draze zaplatit.

To jí za to nestálo.

Všechno to byla jeho chyba.

A co hůř - loudala se. Buď se bude snažit lépe nebo zemře. Její přátelé zemřou. Draco zemře. Nevinní lidé zemřou. Pevněji uchopila svou hůlku a přimhouřila oči.

Bylo načase se soustředit.

Draco se pokoušel přestat koukat ke dveřím. Prostě… nekoukat na ně. Když na ně nebude koukat, potom jako by neexistovaly, že jo? Ok, možná to bylo dětinské, ale dokud se nekoukal ke dveřím, dokázal si udržet zdravý rozum.

Doufám, že je v pořádku!

Sotva si dokázal udržet zdravý rozum. Už to trvalo tak dlouho. Teď už by to měla dávno říct ředitelovi a přijít sem. Odmítal opustit pozemky, dokud ji znovu neuvidí, přestože se ho Pansy pokoušela přemluvit, aby šel dolů a evakuoval se.

Draco zběžně pohlédl na Pansy. Seděla na kraji Theovy postele, s překříženýma rukama a shlížela na Draca. Nejspíš by měl být vděčný za to, co všechno mu řekla. Blaise a Tracey již odešli. Bylo celkem divné vědět, že byli prostě pryč, ale bylo jasné, že nemohli ztrácet čas. Hermiona byla s kamarádem. Velmi dobrým kamarádem. S Weasleyem. Získal ji zpět. Všichni byli spokojeni.

Měl sto chutí udeřit Weasleyho do tváře.

"Ten je ale napružený, co?" poznamenala Pansy líně. Byla viditelně rozhozená, když sem dorazila, ale jakmile se ujistila, že byl Draco v pořádku, značně se uklidnila.

Theo se ušklíbl. "Ani mi nemluv."

"Nedráždi ho," napomenula jej Pansy. "Jinak toho chudáčka klepne pepka."

"'Neklepne mě pepka'," vyštěkl Draco. "To se stává jen starým kouzelníkům."

"Vypadáš, že tě každou chvíli chytne amok."

"No tak mě chytne amok!" procedil Draco a nedbal na to, jak se Pansy zatvářila ublíženě. Tvářila se ublíženě vždy, když se jí to hodilo.

Někdo Draca poklepal po ramenu, a když se otočil, víc než trochu překvapený, madam Pomfreyová mu strčila do rukou umyvadýlko a nějaké obvazy. "Viděla jsem, že se blíží bystrozoři," oznámila mu, "a chystám se teď připravit a ujistit se, že mám dost zásob. Vy se postarejte o zranění vašeho kamaráda. Tuším, že by potřeboval čerstvé obvazy."

Dracovi poklesla čelist. "Já?"

"Ano, vy."

"Proč já?"

"Protože jste mě sledoval, když jsem ta zranění obvazovala poprvé."

To sledoval. Madam Pomfreyová nedokázala tu ránu zcela zacelit, kvůli magickým vlastnostem toho jedu, ale zranění již nepředstavovalo vážné nebezpečí. "Ale nemám kurz léčitelství," namítl. "Zabiju ho!"

Postarší ošetřovatelka po Dracovi střelila nahněvaným pohledem. "Odmotáte obvazy, jemně omyjete ránu a obvážete nové obvazy. Nejzávažnější je ta rána na ruce - bude chtít, aby mu v ní zbyl cit -ale špatně obmotané obvazy mu ublíží asi jen těžko. Hlavně se nepokoušejte o žádnou magii. Vy!" Ukázala na Pansy, která poslušně vyskočila na nohy. "Pomůžete mi se zásobami v zásobovací místnosti. Pojďte se mnou a ukážu vám ji."

Pansy Dracovi věnovala bezmocný pohled, přesto poslušně následovala madam Pomfreyovou.

Draco s učiněnou hrůzou pohlédl na věci ve svých rukou. "Co to jako mělo být?"

"Ve skutečnosti nepotřebuji vyměnit obvazy. Jsou docela čerstvé."

"Ne, jenže mě zabije, jestli to neudělám. Proč?"

Theo pokrčil rameny.. "Možná už nemohla vydržet, jak tu posedáváš a čumíš do blba a chtěla tě něčím zaměstnat. Ale doporučuji ti, abys to zavázal správně; nerad bych se cítil nepohodlně."

Draco se zamračil. To bylo k zbláznění. Všichni byli k zbláznění. To byl jako odteď pomocník školní zdravotnice? Fuj. To byla práce pro čarodějky!

Theo se ušklíbl. "Jo, já vím," řekl v odpověď na Dracův zděšený pohled. "Je to skoro horší, než být bodnut mrzimorskou páťačkou, viď?"

Občas Draco Thea vážně nenáviděl.

V příští kapitole...

"Oh, nepřijdou na to," řekl Theo velmi klidně. "Protože jestli to někomu řekneš, tak řeknu Hermioně, co na mě neustále křičí z tvé hlavy."

"Co? Že jsem do ní zamilovaný? To jsem se jí pokoušel sdělit, víš."

"Ne, že se pokoušíš namluvit sám sobě, že si seš jistý, že to chceš, i když nejsi. Píšeš své matce kvůli požehnání, ale zdráháš se zmínit možnost manželství. Zastihneš Hermionu o samotě a místo abys jí řekl, co cítíš, zasekneš se a snažíš se přimět ji přiznat se k jejím vlastním pocitům. Mohla by tady vběhnout a vyhlásit ti bezmeznou oddanost, ale ty by ses přesto držel dál. Pořád se bojíš plně přiznat své city a připoutat se k ní."

Kapitola 99

Jak noc postupovala, vše bylo ještě bláznivější. Krátce poté, co Draco dokázal otřít každičkou Theovu ránu vlhkou a posléze suchou látkou a obvázat je, dorazili bystrozoři. Dva z nich se ujali stráže dvoukřídlých dveří.

Ani ne za hodinu po tom přivedl jiný bystrozor prvního studenta, který mě zřejmě tu smůlu, že byl napaden dřív, než jej někdo stačil varovat, aby se dostal do bezpečí.

To Dracem dost otřáslo. Ta hrozba byla skutečná. Smrtijedi byli v hradu. Studenti byli zraňováni. Vrátila se mu hnusná vzpomínka z předchozího roku, kdy byl tak arogantní a vpustil ty samé šílence dovnitř.

Bystrozoři nebyli zrovna slova sdílní a většina z nich se ani nepodívala jeho směrem, takže nemohl počítat s tím, že od nich získá nějaké zprávy. Patnáct minut po příchodu prvního studenta zde byl přinesen další student. Pak další. Nebyli sem přinášeni v nijak hojném počtu, ale byli. A zranění byla jak povrchová, tak i velmi ošklivě vyhlížející.

Po tom, co byla přinesena holčička v bezvědomí - která podle Draca byla tak maličká, že snad ani neměla co dělat v Bradavicích - s velikou ránou na noze, což přimělo madam Pomfreyovou hudrovat si pod nosem a svraštit čelo, Draco se musel zeptat: "Nebylo by lepší přenést léčení přímo na bojiště? Nepřijdou nakonec stejně tady nahoru?"

Vážně nechtěl vědět, v jakém stavu byla ta noha.

"Bude v pořádku," řekla madam Pomfreová. "Je to normální zranění. Odtud sice bude kulhat, ale ve Svatém Mungovi ji můžou nechat dorůst celý sval. Bude to bolet, ale zotaví se."

Draco uhnul pohledem. "Co? Na to jsem se neptal."

"Ale jistě, že ano," řekla madam Pomfreyová klidně, "ale pokud na tom trváte: Jestli se bitva skončí tak rychle, jak zajisté všichni doufají, smrtijedi nám nebudou muset věnovat žádnou pozornost, dokud nebude po všem, jelikož jsme oficiálně mimo bojovou linii a u těch, co jsou zde přinášeni, nehrozí, že by se vrátili zpět do boje. Když je zraněn někdo bojeschopný, bystrozoři jsou vycvičeni, aby se o to postarali na místě. Smrtijedi budou zaměřeni na ně a nás si nechají až nakonec. Stručně řečeno: jsme ve větším bezpečí tady, než tam dole. Pokud bitva neskončí tak rychle, máme pohotovostní únikovou cestu vedoucí přímo ke sv. Mungovi. Prozatím ji však nemůžeme použít, protože nesmíme riskovat, aby na ni přišli předčasně a znemožnili průchod všem ostatním."

"Nemůžu tu jen tak sedět!" zamumlal Draco. Začínalo mu to lézt na mozek. Nemohl - nechtěl - bojovat v této bitvě a neměl kam jinam jít. Nemohl jít ani do svého zatraceného pokoje. Přál si, aby už bylo po všem a Hermiona byla v bezpečí. Opravdu se mu nelíbilo, jak ráda si říkala o nesnáze. To ji nezajímalo, jak se cítil? Byl o ni strachy bez sebe, a kdyby se jí něco stalo… Nic se jí nesmělo stát. Jednoduše si nedovedl představit, jak by vypadal jeho svět, kdyby v něm nebyla ona.

Stručně řečeno: Byl vyděšený a nelíbilo se mu to!

"Potom vám tedy navrhuji, abyste něco dělal," řekla Pomfreyová věcně a její hlas prosákl skrz jeho myšlenky. "Čeká tu na vás spousta čerstvých obvazů a dezinfekčních prostředků."

Obvazů? "Ale já-"

"Jsem jenom jedna čarodějka. Čím méně času budu muset strávit nad bezvýznamnými škrábanci, tím víc času mi zbude na opravdu škaredé kouzla a kletby. Můžete být buď 'k ničemu' nebo mi radši pomoct."

Vydala se zkontrolovat sténajícího pacienta na druhé straně místnosti a Draco bezútěšně zíral na obvazy.

Za tohle si jej budou dobírat navěky.

Theo se smál. Nebo, lépe řečeno, pochechtával. Draco pochyboval, že se Theo dovedl doopravdy smát. Ostatně, i tohle bylo dost otravné. Draco zaskřípal zuby a pokoušel se to ignorovat.

"Jsi v pořádku, tak přestaň bulet," řekl chladně neznámému - vážně se netoužil blíže s nimi všemi seznámit - chlapci, který plakal po celou dobu, co ošetřoval jeho lehká zranění. To se tady teď dělo pořád. Ty děti byly vyděšené a Draco nebyl zrovna dobrý utěšitel.

Ta drsná slova chlapce kupodivu trochu uklidnila.

To Draca ještě víc naštvalo.

"Jé, no není to sladké?" poznamenal Theo.

Draco po něm hodil zakrvavenou žínkou a spokojeně se usmál, když si všiml, že Theo znechuceně přimhouřil oči a zašklebil se.

Zhruba ve stejný okamžik byl Draco za svou výtržnost plácnut po hlavě. "Přestaňte s tím!" vyhubovala jej Pomfreyová. "Je to nehygienické. Jestli dělá problémy, uspíme ho."

Draco okamžitě pookřál. "Oh, můžu?"

"Ne. Ale jestli budete hodný, nechám vás znovu se pošťourat v jeho zraněních."

Draco hleděl na postarší ošetřovatelku. Ona měla smysl pro humor! Kdo by to byl řekl! Také to vypadalo, že vůči němu zjemněla své chování, když začal neochotně vypomáhat, její starostlivé vrásky okolo očí však zřetelně naznačovaly, že její myšlenky byly od něj a Thea na míle vzdáleny. Zřejmě byly u všech těch lidí tam dole, kteří mohli právě krvácet.

U všech těch lidí, kteří mohli být mrtví.

Dětí, které mohly být mrtvé.

Bystrozoři, kteří sem přicházeli, se zřídka zdrželi dost dlouho, aby jim mohli sdělit nějaké zprávy, ale Draco postřehl jednu, dle jeho mínění, velice důležitou věc.

Přinášeli sem hlavně menší oběti. Ty, které mohl někdo dost silný nést v náručí a běžet s nimi, zatímco jeden nebo dva další bystrozoři mu kryli záda. Nebo to možná byli pouze ti, co byli příliš malí, aby se dost rychle sami ubránili a v prvé řadě tak vůbec nepřišli ke zranění. Nemohlo jít přece o to, že o nějakého zraněného bystrozora nebo rádoby hrdinu by byli schopni se postarat rovnou na místě, že ne?

Zajímalo ho, jestli by Hermionu přinesli nahoru, kdyby byla těžce raněná.

Doufal v to.

Odmítal přijmout, že by mohla umřít.

Kdyby si to dost často opakoval, možná by se dokázal přesvědčit.

Dokonce i Theo utichl. Pansy usnula. Draco si prohlížel své ruce. Ve skutečnosti je neviděl; byla příliš tma. Madam Pomfreyová trvala na tom, aby každý, kdo mohl, odpočíval, takže byla teď všechna světla zhasnuta. Poslední student sem byl přinesen tak před hodinou a Dracovi by nejspíš také bodl nějaký ten spánek. Jenže jak by mohl spát, když neměl tušení, co se dělo?

Mohla být zraněná.

Krvácet.

Umírat.

Za dnešní noc už viděl dost krve. Dokonce se pokusil pár zranění sám vyléčit. Zdařilo se to. Ale obával se, že kdyby se o tom Pomfreyová dozvěděla, trefil by jí šlak. Vše bylo najednou tak chaotické…

Dva studenti zemřeli.

Pořád tu leželi. Chápal, že je nebylo kam jinam dát, ale nelíbilo se mu, že byli stále tady. Jen tak leželi pod tenkými, býlími pokrývkami. Nehybně. Bez života.

Snažil se na ty postele nedívat. Na ta poklidná těla pod plachtami. Byli uloženi ve vzdáleném rohu místnosti, ale přesto byli tady a křičeli svou tichou přítomností na Draca.

Madam Pomfreyová plakala. Ne před lidmi a ne když ji bylo někde potřeba, ale všiml si rudých a opuchlých očí, se kterými se vrátila ze skladovacího prostoru.

Když zemřeli dva studenti tady nahoře, pak kolik jich ještě bylo…?

Dracovi se zvedl žaludek. Válka se vždy jako přízrak vznášela za obzorem a poslední rok se blížila, ale tohle… tohle bylo hrozné. Nemyslel si, že ten, kdo vynalezl válku, se někdy musel dívat dvanáctileté holčičce se jménem Olivia do očí a říct jí, že všechno bude v pořádku pár minut předtím, než ji odrovnaly následky kletby.

Nebo mu to možná bylo jenom u prdele. Takový Vy-víte-kdo zajisté neměl slitování.

Draco věděl, že by se neměl dívat do jejích tváří.

"Je v pořádku se tak cítit, víš," promluvil potichu Theo ze své postele.

Draco si odfrknul. "To sedí, zrovna od tebe. Kdys naposledy něco cítil?"

Theo byl potichu tak dlouho, že si Draco myslel, že už neodpoví. "Pořád jsem člověk," řekl nakonec.

"Promiň," zamumlal Draco, sice ne zcela přesvědčený, že tomu tak je, ale taky ne s touhou se o tom dohadovat. Stejně to bylo jedno. V místnosti byly dvě mrtvoly. Ti dva měli rodiče. Sourozence. Možná i domácí mazlíčky. Ale na ničem z toho nezáleželo, protože už byli mrtví.

Theo opět umlkl. "To nic," řekl nakonec s povzdechem. "Nejsi první, co si myslí, že nemám city. Vlastně si to myslí skoro všichni."

Draco pokrčil rameny a poté si uvědomil, že to nikdo nemohl vidět. "Možná by pomohlo, kdybys je tak dobře neskrýval."

Zaznělo slabé zašustění, jako by i Theo pokrčil rameny. "Je to vlastně jedno, ne? Nemám žádné kamarády, žádnou rodinu a jediná dívka, kterou jsem kdy chtěl, se mě nejspíš bojí. Víš, jaký je to pocit?"

"Ano."

Theo se znovu zasmál, teda vlastně zachechtal, ale nebyla v tom špetka humoru. "Já zapomněl. Rozdíl je v tom, že ty si za to můžeš sám a že jsme se tě všichni pokoušeli varovat a zastavit. Já… jsem děsivý prostě proto, že jsem to já. Protože lidi odpuzuju."

"Hermionu jsi neodpudil."

"Ne. Přitahoval jsem ji. Některé přitahuji, ale většinou ze špatných důvodů. Ona tak ale nepřemýšlela. Měla mě ráda. Škoda, že má mnohem radši ukňourané spratky."

Draco se rozhodl nereagovat na tu poslední poznámku. "Takže to je teda pravda? Jsi Nitrozpytec?" Draco si to myslel už dlouho, předlouho, ale nikdy se nemohl dobrat jednoznačné odpovědi. Ale byl by překvapený, kdyby si to myslel pouze on, poněvadž Theo toho vždy o všem věděl příliš mnoho.

Opět nastala bolestivě dlouhá odmlka. Potom: "Ne. Ano. Možná. Myslím, že je to něco trochu jiného. Tohle byly mé projevy magie před Bradavicemi. Akorát jsem se naučil to ovládat. Musel jsem, jinak by mě můj otec nejspíš vlastnoručně zabil. Obzvláště poté, co jsem zjistil, že pravděpodobně zabil mou matku."

Draco přikývl, ale pak si vzpomněl, že ho Theo nemohl vidět. "Stanwoodová ti neřekla, že se chystá útok, že ne?" zeptal se pak potichu.

Theo nevypadal příliš ochotně k odpovědi. "Ne," řekl nakonec. "Dnes byla netypicky tichá, ale připouštím, že jsem tomu nepřikládal žádný význam. S radostí jsem ten klid přivítal. Pak jsem se náhodou podíval do jejích očí vteřinu předtím, než mě bodnula, a tak jsem se dozvěděl o jejích záměrech a zachránil jsem si život tím, že jsem do rány nastavil svou ruku."

"Mohls nám říct, že sem smrtijedi mají vážně namířeno."

"Mohl. Ale to by se pak Hermiona vyptávala jak a proč a byl by kolem toho velký povyk. Jsem radši, když o tom nikdo neví."

"Jo, dovedu si představit, že by se to ministerstvu fakt nelíbilo, kdyby zjistili, co dokážeš. Zcela jistě by se jim nezamlouvalo, že tu mají nevypočitatelného nitrozpytce - nebo co to vlastně seš - co si může kdykoliv přečíst kohokoliv myšlenky."

"Oh, nepřijdou na to," řekl Theo velmi klidně. "Protože jestli to někomu řekneš, tak řeknu Hermioně, co na mě neustále křičí z tvé hlavy."

"Co? Že jsem do ní zamilovaný? To jsem se jí pokoušel sdělit, víš."

"Ne, že se pokoušíš namluvit sám sobě, že si seš jistý, že to chceš, i když nejsi. Píšeš své matce kvůli požehnání, ale zdráháš se zmínit možnost manželství. Zastihneš Hermionu o samotě a místo abys jí řekl, co cítíš, zasekneš se a snažíš se přimět ji přiznat se k jejím vlastním pocitům. Mohla by tady vběhnout a vyhlásit ti bezmeznou oddanost, ale ty by ses přesto držel dál. Pořád se bojíš plně přiznat své city a zavázat se k ní."

Draco zavřel oči, jako by mu to mělo pomoct. "Hej, nezazlívej mi mou opatrnost," zamumlal. "Nemusíme být dobrý pár. Nemusí nám to spolu klapat."

Theo si odfrkl. Byl to velmi netheovský zvuk. "Tak to chodí v každém vztahu, Draco; tvůj nebude výjimkou. Ale Hermiona se nedá přesvědčit jenom tak. Musíš se k něčemu zavázat, nebo ji ztratíš ještě předtím, než ji získáš. A já ti slibuji, že tady budu, abych posbíral její kousky a ty už nedostaneš zpátky."

"Díky."

"Je mi velkým potěšením."

Draco se pro sebe zamračil. "Nikdy mi není jasné, jestli mi radíš proto, abys mi pomohl, nebo jestli se jenom snažíš mě zmanipulovat, abych ze sebe udělal pitomce a dal tak šanci tobě."

"Tak trochu obojí. Až na to, že se nikdy nesnažím pomoct tobě. Snažím se dát jí, co chce. Mám už plné zuby toho, jak je to nedořešené a nikdo jiný nemá šanci se k ní dostat."

Draco se pokoušel to zpracovat. "Čítáváš její myšlenky?"

"Ne. Její myšlenky jsou samé štěbetání a bolí mě z nich hlava, i když zrovna nejsou o tobě. Navíc je celkem problematické navázat s ní aspoň na vteřinu oční kontakt, když má pocit, že musí něco skrývat. Ale vyspala se s tebou, ne?"

"Jo, ale to vždy neznamená-"

"Ne, to ne. Ale proč by s tebou jinak spala? Nemohla ti uvěřit, že ji neponížíš a nezesměšníš. Nemohla si být jistá tvými city. Nejspíš si ani neuvědomila, jak moc svého volného času trávíš nad přemýšlením, jak se jí dostat do kalhotek."

"Hej!" Dracovy tváře byly v jednom ohni. Zas tak moc o tom nepřemýšlel!

"Vážně potřebuješ nějaký koníček, víš."

Draco se zamračil. "Nelíbí se mi, když se mi hrabeš v hlavě."

"Vždyť se ani není příliš v čem hrabat, jestli chceš znát můj názor."

"Fakt tě nemám rád."

"Ano. Taky tě nemám moc v lásce."

Nastala odmlka.

"Díky," řekl potom Draco, když si uvědomil, že Theo se mu koneckonců svým zvláštním způsobem pokoušel dodat sebedůvěru k získání Hermiony.

"Za málo. A odteď už mlčím."

Draco se usmál. Byl to slabý úsměv, ale byl - na celé dvě sekundy, než vzhlédl a znovu si všiml velmi nejasného obrysu Oliviina těla pod bílou plachtou.

Bitva ještě neskončila.

"Doufám, že brzy budou nějaké zprávy," zamumlal Theo. "Nebo ještě lépe! Doufám, že budou brzo hotovi, abych se tě konečně mohl zbavit."

"Jsi tak okouzlující, když tě někdo pobodá. Měli by to dělat častěji!" vrátil mu to Draco.

"Vy dva se pořád hádáte?" zeptala se madam Pomfreyová, která se vynořila ze své kanceláře a vypadala hrozně, hrozně unaveně. "Až bych si málem myslela, že se jen tak láskyplně škádlíte."

Kapitola 100

Tu noc bylo do nemocničního křídla přineseno už jen jedno dítě. Bystrozor, který jej přinesl, Pomfreyové řekl, že už nejspíš žádné další děti nepřijdou; ostatní byly buď dost staré a schopné bojovat po skupinkách, nebo už stačily uprchnout.

Také jí sdělil šeptavým hlasem - který Draco neměl zaslechnout, ale to by se nesměl záměrně posunout blíž ke škvíře od dveří kanceláře Pomfreyové, aby mohl odposlouchávat - že většina z těch zraněných dětí ve skutečnosti nebyla napadena smrtijedy. Theo je varoval dost brzy na to, aby bystrozoři a Řád stačili ochránit děti před hrozícím nebezpečím. Nikdo však nepočítal s tím, že se pár důvěřivějších děcek nechá odlákat a napadnout spolužáky a spolubydlícími, kteří usilovali o post smrtijedů, a že kvůli tomu nakonec několik mudlorozených přijde o život.

Řád se pokoušel udržet v tajnosti, že si byl vědom organizované zrady, takže oklamaní studenti, kterým se poštěstilo přežít, byli požádáni o dočasnou mlčenlivost. Bystrozorům se však podařilo získat děsivé množství jmen a polapit většinu viníků. Zato si však nevěděli rady, co s nimi dělat, jelikož většina z těch čarodějek a kouzelníků bylo nezletilých.

Možná pro ně postaví zvláštní nápravné zařízení, poněvadž nikdo zdravého rozumu by nenechal hlídat mozkomory čtrnáctileté. Nebo tak zněl alespoň osobní názor tohoto bystrozora.

Podle Dracova názoru by si nikdo, kdo byl svědkem toho, co bylo provedeno Olivii, nedělal zas až takové výčitky ohledně poslání někoho k mozkomorům kvůli jejich věku. S remcáním se blížil zpět k Theově posteli.

"To není fér," zamumlal Theo dostatečně potichu, aby ho nemohli Pomfreyová ani ten bystrozor slyšet. "Většina z nich byla nejspíš donucena to udělat, stejně jako kdysi ty, když jsi vyvolal zkázu."

"Jo, ale já osobně jsem nic neudělal, ne?" zasyčel Draco. "Rozhodně ne malým holčičkám."

"Bylo to naprosté štěstí, že kvůli tobě tu noc nikdo nezemřel," připomněl mu Theo. "Nesuď tak rychle."

"Odpusť, jestli někoho soudím za to, že je chladnokrevný vrah," odsekl Draco jízlivě.

"Kdyby šlo o tvého otce, byl bys ochoten mu to prominout."

Dracova záda se napjala. "Otec není vrah."

"No jasně. On je vlastně to druhé, když zabíjíš lidi, které považuješ za podřadné. Ještě jednou, jak že se jim to říká?"

"Ne! Dokáže být manipulátorský, panovačný a nelítostný, ale není vrah. Slouží vyšším cílům."

"Jenom je taková smůla, že těmi cíli myslí genocidu," odvětil Theo klidně.

Theo dokázal být takový otravný zmrd.

"Já… vím, že není žádné neviňátko," připustil Draco neochotně. "Taky vím, že už párkrát málem zabil, když byl vyprovokován. Ale nikdy to neudělal."

"Jak můžeš vědět, co udělal za poslední rok? Co dělá dnes v noci?"

Theo byl otravně vyrovnaný a rozumný a to Draca jaksi vyvádělo z míry víc, než kdyby na něj křičel.

"Bojovat proti bystrozorům není to samé jako zavraždit nic netušící dítě!" trval si Draco na svém.

"Nesnažil se tenkrát zabít Hermionu, když na sobě měla náramek? A nepokoušel se předtím Hermionu a její přátele oddělat?" zeptal se Theo a mírně zašilhal, aby se střetl s Dracovým pohledem.

To už měl Draco však plné zuby Theovy dotěrnosti a vystavěl si mentální zeď, jak jej to učila jeho teta. Třebaže Theova schopnost nebyla úplně stejná jako nitrozpyt, nitrobrana by mu na obranu měla stačit. A soudě podle Theova mírného zamračení to zafungovalo. "N-ne!" zakoktal Draco, jednak rozptýlený strážením svých myšlenek, ale také nejistotou, jak bránit svého otce. "Ne-nemyslím si, že měl v plánu tohle. Nejspíš ji jenom… chtěl vymazat paměť nebo tak něco."

"Tvůj otec věděl, že ti na ní díky tomu poutu záleží. Byla hrozbou pro tvůj rod. Stále je. Dávalo by smysl, kdyby ji dnes vyhledal ze všeho nejdřív a zabil ji. Nemělo by smysl ji ušetřit. Logickým východiskem by bylo eliminovat hrozbu." Theo byl vášnivý asi jako by mluvil o počasí.

"Jestli jí ublíží, nikdy mu to neodpustím."

"To je tak šlechetné. Ale došlo ti, že na to už by mohlo být trošičku pozdě? Pořád by byla mrtvá."

"A ačkoliv bych se ho nedotkl, byl by pro mě mrtvý," odvětil Draco klidně. Na někoho tak bystrého a chytrého každým coulem měl Theo rozhodně problém pochopit, že Draco odsud nemohl jen tak vyběhnout a zabít svou vlastní krev. Nedostatek jakýchkoliv vztahů v Theově rodině Thea očividně zanechal neschopného porozumět jistým aspektům lásky a loajality.

Draco se nedokázal rozhodnout, zda to bylo smutné, děsivé nebo obojí. Čeho mohl být schopný někdo, kdo nechápal, co je to láska a loajalita? Posadil se na okraj postele a zadíval se do prázdna. Skutečně se mu tyto nové náhledy na věc nezamlouvaly. Pekelně ho děsily.

"Doufám, že brzy budou nějaké zprávy," zamumlal Theo. "Nebo ještě lépe! Doufám, že budou brzo hotovi, abych se tě konečně mohl zbavit."

"Jsi tak okouzlující, když tě někdo pobodá. Měli by to dělat častěji!" vrátil mu to Draco.

"Vy dva se pořád hádáte?" zeptala se madam Pomfreyová, která se vynořila ze své kanceláře a vypadala hrozně, hrozně unaveně. "Až bych si málem myslela, že se jen tak láskyplně škádlíte."

Draco otevřel ústa dokořán a věnoval Pomfreyové ten nejzděšenější pohled.

"Ach, slyšels, drahý? Odhalili nás," řekl Theo s dokonale kamennou tváří.

Draco prudce semkl čelist a probodl Thea pohledem. Ano, rozhodně to byl ďábel. "Promiň, kámo. Tohle je jednostranný pocit."

"Zlomils mi srdce."

Pomfreyová je přestala poslouchat a pohnula se dále kontrolovat spící pacienty. Až na ty dva, co zemřeli a jednu, co bude potřebovat ke sv. Mungovi, aby ji dorostl sval, se všem dařilo dobře. Přesto jim Pomfreyová nabídla všem uspávací lektvar, aby mohli prospat co nejvíce z bitvy. Dracovi, Theovi a Pansy dala na výběr, jelikož byli plnoletí a ačkoliv zraněný byl jenom Theo, lektvar si vzala pouze Pansy. Řekla, že když už věděla, že je Draco v pořádku, chtěla už jen to, aby bylo po všem.

Draco si také přál, aby bylo po všem, ale netoužil být v bezvědomí, kdyby dorazila nějaká zpráva o Hermioně nebo jeho otci. Takže tu seděl a čekal a sem tam se poškádlil s Theem, aby zabil nějaký čas.

Slunce vycházelo. Draco si podle toho domyslel, že muselo být okolo pěti hodin. Nebyly žádné nové zprávy, žádné nové oběti, žádný nepokoj, nic, co by naznačovalo, co se dělo.

Ta nejistota ho zabíjela a nebylo to poprvé, co zvažoval, že by se šel podívat ven. Jen aby zjistil, co se dělo.

"Měl byste se vyspat," řekla Pomfreyová a přinesla mu sklenici čehosi, co mohl být nejspíš uspávací lektvar.

"Nejsem unavený," řekl a odsunul tu břečku pryč.

"Ale jistě, že jste. Všichni jsme."

Zamračil se. "Tak proč nespíte vy?"

"Dělám svou práci."

"No, tak já taky dělám svou práci! Jsem zbabělec. Celkem mi to jde, nemyslíte?" Pokud dával najevo svou zahořklost, pak na tom byl fakt špatně.

"Nebuďte hloupý."

"Řekla mi, abych tu zůstal," řekl obranně.

"To zní rozumně."

"Nejsem si jistý, jestli bych šel, i kdyby mi to nezakázala." Málem Pomfreyovou vyzval, ať ho nařkne z jeho zbabělosti.

"To zní také rozumně."

Draco si odfrkl. "Jenže ona je z Nebelvíru. Theo má pravdu. Nejspíše chtěla, abych se zachoval jako hrdina. Teď už se mnou nikdy nebude chtít být."

Pomfreyová zamlaskala a zvedla sklenici, kterou Draco velmi rázně odmítl. "Potom vám za to nestojí."

Draco zamrkal. "Promiňte?"

"S lidmi, kteří vám říkají, ať uděláte jednu věc, ale přitom od vás očekávají něco docela jiného, je většinou více problémů, než aby za to stáli. A pokud nedokáže respektovat, že netoužíte bojovat v bitvě, ve které stojí na obou stranách vaši milovaní, v tom případě nerespektuje vás ani vaše pocity. Radši se jí zbavte."

"Ale -ne! Není taková! Proč ji pomlouváte?"

"Nepomlouvám. Mám vskutku pouze mlhavou představu, o kom mluvíte. Ale pokud by se zachovala, jak jste řekl, pak bych měla pravdu, ne?"

"Já-vy-ona… možná, ale je to komplikovanější!"

"To je vždycky." Poplácala ho po rameni a poté se obrátila, aby odložila lektvar a znovu zkontrolovala své případy.

Draco se zamračil. Dospělí! Očividně si vždy mysleli, že vše bylo úplně jednoduché, když to bylo ve skutečnosti úplně složité! Nehodlal plýtvat dechem, aby Pomfreyové vysvětloval, že bylo jedno, jestli Hermiona chápala, proč nemohl bojovat. Jemu bylo ukradené, jestli to chápala. On jen chtěl, aby ho i přes to chtěla, což ona chtít nebude. Ale spolehněte se na dospělé, že to nepochopí. Nikdy takové věci nechápali.

Slunce již vyšlo, byl nový den, ale všichni, kdo pozřeli uspávací lektvar, stále spali. Draco seděl na prázdné posteli, zíral do prázdna, neschopen přimět své tělo nebo mozek k pohybu. Dokonce i Theo již před nějakou chvíli utichl.

Už jim došli vzájemné urážky, takže nebylo o čem mluvit.

Draco byl unavený a vyhladovělý, přesto odmítal spánek i jídlo. To jeho celkovému rozpoložení nijak nepomáhalo a vyjížděl po každém kromě Pomfreyové. Na tu si ještě netroufl vzhledem k tomu, že ta ženská měla po ruce pár silných lektvarů. Už to prostě dále nesnesl. Možná by tam ven mohl vytáhnout Thea a použít ho jako štít? To by mohlo fungovat. No, přinejmenším do první smrtící kletby. Potom by si musel najít další štít.

Theo se zprudka nadechl a Draco se otočil, aby mu vynadal, že se nemá co hrabat v jeho myšlenkách, a náhle si uvědomil, že Theo zíral kamsi mimo Draca.

Kamsi blízko těm zatraceným dveřím, které se Draco pokoušel ignorovat. Neochotně následoval Theův pohled a poté rovněž nasál vzduch.

Byla to ona. Vypadala unaveně a trochu opotřebovaně, ale byla živá a zdravá! Zaplavila ho tak ohromující úleva, že pouze odhodlání neudělat ze sebe naprostého pitomce mu zabránilo, aby odpadl.

Theo promluvil jako první. "Hermiono," řekl. Nic víc. Ale už jen z toho, jak to jméno vyslovil, bylo znát, že se o ni bál stejně jako Draco.

To Draca štvalo víc než cokoliv jiného.

Hermiona pomalu vstoupila do místnosti, otlučená a vyčerpaná.

Draco si nemohl pomoct. Popošel pár kroků k ní a pevně ji sevřel -možná až moc pevně. Bylo to fuk. Prostě ji potřeboval cítit. Byla tady. Ať už k němu cítila cokoliv, byla tady. Byla v pořádku. A on ji hodlal klidně i svázat, aby nemohla jít zpátky ven a změnit to. Už nezáleželo na tom, jestli s ním chtěla být nebo ne.

Byla v pořádku. Byl šťastný.

"Rdousíš primusku," promluvil Theův sarkastický hlas. Nejspíš jen žárlil, ale i tak Draco trochu polevil. Kdo ví, čím si prošla; umačkat ji k smrti možná nebyl tak dobrý nápad.

Stále nevydala jediný zvuk.

Pomalu ji pustil úplně. Nemohl ji svírat navždy. Přál si to, ale nemohl. Neochotně zdvihl hlavu a shlédl na ni. Dívala se na něj těma velkýma, ospale překvapenýma očima. Neodolatelnýma očima. Očima, které ho lákaly sklonit se a -

"Takže, co máš za novinky, Hermiono?" zeptal se Theo.

Hermiona škubla hlavou a podívala se na něj, poté zamrkala a zavrtěla hlavou, jako by si ji chtěla pročistit, ustoupila a plně se odvrátila od Draca, aby zodpověděla otázku.

Draco si všimnul Theova drobného úšklebku a zapřísahal mu pomstu. Byl tak blízko- tak blízko - od dalšího polibku. Zamračil se, opřel se o postel, aby si poslechl, cokoliv měla na srdci.

"Je po všem," zaskřehotala a pak si pročistila hrdlo. "Už je po všem."

"Vyhráli jste?" zeptal se Draco, aby si získal zpět její plnou pozornost. Tak moc mu chyběla a tolik se o ni bál, že to bylo jediné, co mohl dělat, aby ji znovu nepopadl do náruče. Ponuře shledal, že se tak nejspíš bude cítit ještě nějakou dobu.

"Vážně pochybuji, že by ji Pán zla vyslal jako svého posla," odvětil Theo chladně. Otravný prevít.

"Ach, no nevím," vysoukal Draco, jen aby měl poslední slovo. "Nevypadá zrovna nadšeně, ne?"

"Ne," zamumlala Hermiona s povzdechem a ztěžka se posadila na Theovu postel. "Vyhráli jsme. Jsem jen příliš unavená, aby mi to opravdu došlo. A s našimi ztrátami… to zatím necítím."

"Koho jste ztratili?" zeptal se Theo potichu.

Hermiona zavrtěla hlavou. "Většinu z nich neznáš. Bystrozoři. Ronův bratr, Fred. Velká síň momentálně nepraská ve švech nadšením."

"Ale tví kamarádi, Potter a Weasley, jsou v pořádku?" zeptal se Draco.

Hermiona si zlehka odfrkla. "Nerada tě zklamu, ale ano."

Draca opravdu ranilo, že se domnívala, že si přál smrt jejích přátel. Byla pravda, že ho nezajímali, ale ji ano. Jak si mohla myslet, že ji přál takovou bolest? "Nejsem zklamaný," zamumlal jenom, zatímco se k ní otočil zády a pokročil pár kroků k oknu.

Ve skutečnosti v tuto chvíli byl trochu zklamaný. Zklamaný, že neopětovala jeho objetí. Zklamaný, že stále plácala nesmysly o tom, jak jí chtěl ublížit. Zklamaný, že seděla tak blízko Thea.

A přesto nadšený, že byla v pořádku.

Musel se lépe ovládat, jestli ze sebe nechtěl udělat idiota. Znovu. Očividně jí nescházel tak, jako ona jemu, a potřebovala trochu prostoru. Nemohl na ní v tuto chvíli lpět tak, jak chtěl, takže se na ni zatraceně musel přestat dívat. Možná pak přestane toužit po jejím doteku, jejím teple a dechu.

V příští kapitole...

V jednu chvíli se předklonila a přitiskla své rty k Theovým. Měl to být jen letmý polibek, jenže než se stihla odtáhnout, zdvihl ruku a zadržel její hlavu na místě, jeho rty se staly dožadujícími. Hermiona to tak nechala jen na chvilinku, než se odtáhla.

"Co to mělo být?" vyhubovala mu.

Theo se zašklebil od ucha k uchu. "Jen jsem využil příležitosti. Přece jenom, další šanci už asi nikdy nedostanu, co?"

Hermiona zalétla pohledem k Dracovi, avšak místo, kde předtím stál, zelo prázdnotou. S hrůzou vyskočila na nohy a zoufale se rozhlédla, nikde ho však nespatřila. "Theo!" zanaříkala. "Je pryč! Tos udělal schválně, že jo?"

Kapitola 101

Poznámka autorky:

Jen mějte na paměti: když umřu, nikdy nespatříte konec.

Hermiona byla unavená do morku kostí a nechtěla nic jiného, než usnout aspoň na milion let. Její mozek už si vesele pochrupoval, takže strávila dobrých pár minut zíráním na náhle tak náladového Draca, než se Theo dotkl její ruky. Přiměla se otočit hlavu. Pomalu, pomaloučku.

"Staral se o zraněné," řekl mírně zvýšeným hlasem a pokývnul směrem k Dracovi.

Hermiona se divila, proč jí to říkal tak nahlas, zatímco Draco nasadil ošklivý výraz a probodl Thea pohledem.

Nechápala, co ho štvalo. "Fakt?" zeptala se spíše zasněně a po tváři se jí rozlil úsměv. Takže v sobě měl dobro. Pomohl potřebným, i když se mohl jen mračit nebo odejít nebo se nechat zabít. Už jenom za to měla chuť ho znovu obejmout.

Draco tím nevypadal nijak nadšen a prudce se odvrátil, přičemž brblal o způsobech, jak zavraždit Thea.

Hermiona usoudila, že musela být vážně unavená, poněvadž jeho chování vůbec nechápala. Byl naštvaný, že si o něm myslela něco pěkného? Proč by ho to štvalo?

"A co jeho otec?" zeptal se Theo, čímž jí zabránil, aby znovu upadla do transu.

"Ach!" vykřikla, téměř vyskočila na nohy a snažila ze své mysli setřást ty pavučiny. "Ach, samozřejmě! Draco, co se tvého otce týče…"

Draco po ní ze svého místa u okna vrhnul odevzdaný pohled. "Neobtěžuj se. Vaše strana vyhrála, takže ho nejspíš někdo musel zabít, co?" Zhluboka si povzdechl a znovu se zadíval ven z okna. "Nebudu lhát a tvrdit, že je to fajn, ale řekl bych, že to chápu. Nebyl zrovna neviňátko."

"Ne, nezemřel," začala Hermiona. "On-"

Draco se vyrovnal a otočil. "Vážně? Podařilo se vám ho chytit? Hrozí mu Polibek?"

"Mohl bys mě nechat domluvit, prosím? Nehrozí mu Polibek. Ve skutečnosti má naději na úplné osvobození. To díky němu jsme vše zvládli tak relativně bezbolestně."

Draco otevřel ústa, zavřel je a znovu otevřel, aby promluvil:"Jakto?"

"No, chtěl tebe. Odmítla jsem mu vyzradit, kde jsi-"

"Tys mu čelila osobně?" Viditelně zblednul a zatnul pěsti.

"-Nech mě domluvit!- a když mu začalo docházet, že jsi pod naší ochranou, nabídl nám obchod. Řekl, že už pro něj nemělo smysl být smrtijedem, když přišel o ženu a syna, a taky že Vy-víte-kdo byl čím dál víc duševně labilní. Jo, a taky že mu lezla na nervy tvoje teta. Ta zemřela, mimochodem. Promiň, ale nepopřeju ti upřímnou soustrast."

Draco zatřásl hlavou, sám vypadal více zmateně, než jako že mu je líto ztráty praštěné tetičky. "Jak vám pomohl?"

"Vlákal jednotlivce nebo malé skupinky smrtijedů do pastí, aby jsme je mohli snadno lapit. Opravdu nás to uchránilo mnoha krveprolití."

"Neříkej," zamumlal a znovu se odvrátil.

Hermiona se zamračila a žuchnula zpátky do postele. Myslela si, že ho to potěší, přímo nadchne, až mu řekne o jeho otci. Náladový blbeček. "Je mi líto, že nemám tak dobré zprávy i o tvém otci," řekla Theovi. "Bohužel i on přežil."

Theovy rty se zkroutily do polovičatého úsměvu. "Ten starý mizera přežije cokoliv. Přísahám, že přežije i mě."

"Pokud ano, tak leda v Azkabanu. Jemu žádné smilování nehrozí."

"No, i to se počítá."

Hermiona se znovu podívala na Draca. Nevypadal, že jim věnuje nějakou pozornost. Nechápala to. Po tom téměř zoufalém objetí a jak se na ni pak podíval a… proč ji najednou ignoroval?

"Takže ses konečně rozhodla, že ho máš ráda?" zeptal se Theo velmi nízkým hlasem, trochu zděšeně.

Ta slova Hermionu vysoce zahanbila. Fakt to bylo úplně blbé. "Promiň," zamumlala, sklopila oči a cítila, jak se jí zahřívají tváře. Ještě štěstí, že Draco nejspíš nemohl slyšet, co říkali, pokud své hlasy udrží dostatečně nízko.

"Litoval jsem našeho rozchodu, víš. Nejvíce to, jak k němu došlo … Bylo to hloupé. Žárlil jsem. Neměl jsem s tebou tak jednat. Měl jsem to s tebou raději probrat. Nezačala bys k němu nic cítit, kdybych tě tenkrát nevehnal do jeho náruče."

"Záleží na tom ještě vůbec?"

Věnoval jí utrápený pohled. "Mně ano. Dokážeš si vás dva vážně představit spolu?"

Hermiona pokrčila rameny. "Já… nevím. Nejspíš ne?" Určitě ne. Ale to bylo jedno. Přežila válku; tohle přežije taky.

"Tak buď se mnou. Dám ti všechno, co chceš. Všechno, co potřebuješ. Nebudu ti zazlívat tvé city k němu, pokud se aspoň pokusíš milovat mě nazpátek."

"Já - nevím…" Hermiona se podívala nejdřív na Thea a potom na Dracova záda. Nenáviděla svou slabost, ale v tuto chvíli ta nabídka zněla docela lákavě. Mít někoho, kdo chápal, že chovala city k někomu jinému, a přesto s ní chtěl být. Vystačilo by to na trochu romantického štěstí.

Pak si však uvědomila, že to bylo nereálné. Omrzela by ho, pokud by nebyla přítelkyně, v jakou doufal, on by omrzel ji, protože nemohl být někým úplně jiným, a vše by to dopadlo špatně. Nechtěla s Theem špatně dopadnout.

"Promiň," zašeptala.

Zhluboka si povzdechl. "No dobře. Co tak aspoň pusu?"

Zadívala se na něj.

Jeho rty se mírně zaškubaly. "Znal jsem své vyhlídky, Grangerová. Nikdy nevyhlížely nadějně. Přežiju to."

Hermiona se nemohla udržet smíchy nad Theovým zamítnutím vlastní nabídky. Vinila za to velmi citově náročný den a v podstatě probdělou noc. Ale i tak, smát se byl dobrý pocit. Normální. Jako by ta noční můra byla konečně za nimi.

V jednu chvíli se předklonila a přitiskla své rty k Theovým. Měl to být jen letmý polibek, jenže než se stihla odtáhnout, zdvihl ruku a zadržel její hlavu na místě, jeho rty se staly dožadujícími. Hermiona to tak nechala jen na chvilinku, než se odtáhla.

"Co to mělo být?" vyhubovala mu.

Theo se zašklebil od ucha k uchu. "Jen jsem využil příležitosti. Přece jenom, další šanci už asi nikdy nedostanu, co?"

Hermiona zalétla pohledem k Dracovi, avšak místo, kde předtím stál, zelo prázdnotou. S hrůzou vyskočila na nohy a zoufale se rozhlédla, nikde ho však nespatřila. "Theo!" zanaříkala. "Je pryč! Tos udělal schválně, že jo?"

"Podívej se na to takhle " řekl Theo potichu. "Když teď za ním půjdeš, už nemůže předstírat, že ho to nezajímá, ne?"

Hermiona se pár sekund nemohla rozhodnout, ale pak se rozeběhla ke dveřím.

Draco vystřelil ze dveří, aniž by vnímal, kam jde. Bolest v jeho hrudi byla ohromující.

Líbala se s Theem.

No, konec nejistoty. Nyní si už byl jistý. Dala přednost Theovi, zraněnému hrdinovi, před Dracem, nerozhodným debilem.

Draco ztrácel schopnost stát na nohou, proto nabral větší rychlost, až sprintoval chodbami a létal přes schody. Když dorazil do vstupní haly, nebyl si ještě jistý, kam se vydá dál. Nechtěl jít do svého pokoje, ale taky nechtěl okolo sebe mít lidi. V hradu byli lidi. Bystrozoři, členové Řádu, studenti. Předpokládal ale, že většina z nich byla ve Velké síni, vzhledem k tomu, že odtud lidé neustále vycházeli a přicházeli.

Nikdo zřejmě nestrážil venkovní dveře, takže se k nim rozběhl. Čistý vzduch by mu měl pročistit hlavu od Hermiony líbající nahoře Thea.

Jakmile byl venku, stále běžel, dokud ho nezačalo píchat v boku. Lapaje po dechu se opřel o strom a rozhlédl se. Doběhl až k jezeru. Vlastně mu toto místo přišlo zvláštně povědomé. Zamračil se a prohlédl si ten strom, aby si vzpomenul a náhle mu to došlo - ach, no nebyla to ironie? Tady to v podstatě všechno začalo. Tady tenkrát seděla Hermiona, tu noc po famfrpálovém zápase. Tu noc, kdy ji donutil jít s ním dovnitř. Tu noc, kdy ji poprvé políbil.

Povzdechl si a posadil se. Všichni teď nejspíš budou posláni domů a bylo jenom dobře, že už nebude muset být v její blízkosti nebo na místech, kde s ní byl. Bylo po všem. Tentokrát definitivně. Neměl na vybranou.

Opatrně vytáhl ze své kapsy poslední dopis od své matky. Nevyzníval nijak nadšeně, přesto konečně polevila dost na to, aby souhlasila, že neprokleje jeho nebo jeho 'nevhodnou čarodějku' v momentě, kdy se spolu ukážou u jejích dveří.

Skutečnost, že jim dala takovou příležitost, dokazovala, jak moc Narcissa Malfoyová milovala svého syna. Taková škoda, že to bylo všecko k ničemu.

Draco si doteď neuvědomil, jak moc doufal, že to dopadne jinak. Pokoušel se být připravený na vše, ale nebyl. Ani v nejmenším. Tak nějak si myslel, že se to nakonec nějak samo vyřeší.

Hloupost. Život se nikdy sám nevyřeší. Ne pro něj. Nebyl jeden z hrdinů. Za svůj život nedokázal nic světoborného - pokud nepočítáte za světoborné, když někdo úplně všechno zpacká.

Přikryl si rukama oči. Byl unavený a chtěl, aby to všechno bylo za ním. Chtěl, aby prostě přestal cítit. City mu ucpávali hruď a hrdlo a mysl a on nevěděl, co s tím dělat. Ale musel se sebrat, poněvadž Hermiona ho jistě v brzké době vyhledá, aby si s ním promluvila a on si v tom rozhovoru bude muset vést co nejlépe, aby nezmařil její štěstí.

Ani nestačil dokončit tu myšlenku a už za sebou slyšel něčí kroky. Ne! Ještě ne!

"Malfoyi," zalapala po dechu, když k němu došla. "Kam ten spěch?"

"Promiň," zamumlal, pomalu si odkryl oči a párkrát zamrkal, aby potlačil tu bolest. "Netušil jsem, že je mě potřeba. Jaks mě našla?"

"Viděla… oknem… běžet…" Vypadala, že není schopná se vyjádřit smysluplněji, jelikož stále nabírala dech.

Draco nemohl zabránit malému úsměvu. "Nemuselas utíkat, Grangerová; nikam přece neodcházím."

"Pročs utíkal ty?" zeptala se, téměř vyčítavě a vyrovnala se, když očividně mohla opět volně dýchat.

"Jo, tohle…" Zadíval se k jezeru a rychle si vymýšlel výmluvu. "Trčel jsem tam celou noc. Potřeboval jsem trochu pohybu."

"A tos musel odejít, aniž bys komukoliv něco řekl, bez nějakého zvláštního důvodu?" zeptala se s nadzvednutým obočím.

"No, vypadalo to, že potřebuješ soukromí. Nenapadlo mě, že se po mě budeš shánět. Rozhodně jsem neměl v úmyslu, aby ses za mnou vydala. Co po mě potřebuješ?"

"Ach." Odvrátila pohled, vypadala nepohodlně. "Nejspíš… bychom měli dokončit rozhovor, který jsme načali před bitvou?"

"Zrovna teď?" zeptal se Draco s hraným překvapením. "Nemáš toho dost s Theem, odezníváním bitvy, spánkem a nevím, snažením se rozluštit, s čím se Ty-víš-kdo vytasí příště?"

"Příště?" Hermiona se zamračila. "Žádné příště nebude. Je po něm. Vážně po něm. Všechny úlomky jeho duše jsou zničené. Brumbál na tom za pomocí Harryho pracoval celý rok."

Draco zamrkal. "Vážně?"

"Vážně. To je celé to… tajemství."

"Páni. To je… dobrá zpráva. Matka bude šťastná, že už se nemusí skrývat."

"A já chci dokončit náš rozhovor!"

"Nemyslíš, že mají přednost otázky života a smrti?"

"Otázky života a smrti jsou už vyřešeny. Říkal jsi, že mi musíš něco říct. Muselo to být důležité. Tak sem s tím!"

Draco zaváhal. Nemohl jí říct pravdu. Nechtěl jí zkazit její šťastný konec svým nešťastným. "Teď už to vlastně nemá význam," ohradil se.

"To posoudím sama." Překřížila si ruce.

Potlačil povzdech. Znovu ho nutila ke lži. Rychle pohlédl na dopis ve své ruce. Nebylo tam zmíněno žádné jméno a jeho matka se výjimečně zdržela poznámek o Hermionině krvi a spokojila se s označením 'nevhodná'. "Chtěl jsem ti jenom ukázat tohle," řekl a váhavě jí ukázal ten dopis. "Konečně jsem získal matčino požehnání, že můžu být s…" Pansy? Ne, s Pansy byl léta a, krom toho, už Pansy využíval dost. "…Astorií," řekl neuváženě a pročistil si hrdlo. "Nemusíš se už z mé strany ničeho obávat."

"A-Astorií?" Hermiona vypadala zaskočeně. Potom udělal krok vpřed a vytrhla mu ten dopis, než mohl protestovat. "Tvá matka nezní nadšeně," zamumlala, zatímco přelétala ta slova, zněla sklesle. "P-proč by mělo být problém vídat se s Astorií?"

"No…" řekl, pomalu se zvedal na nohy, aby získal čas. "Její rodina je chudá a nemá žádný vliv. V řadách čistokrevných čarodějek jsem si mohl najít o dost lepší. A to, že jsem se zeptal své matky, dokazuje, že to myslím vážně. Opravdu vážně. Jen… jen jsem myslel, že bys to ráda věděla."

"Jistě," zamumlala Hermiona trochu zmateně.

"Promiň, musím… musím jít!" dostal ze sebe a pak ji obešel, aby se dostal pryč od ní, od té situace, svých vlastních lží, od všeho.

Tohle bylo naposledy, co jí lhal, aby ji ušetřil. Víckrát už to nedokáže. Příliš to bolelo.

Hermiona polknula. Pak polknula ještě jednou. Zírala k jezeru, ale nic neviděla. Byla si tak jistá. V jistou chvíli si byla tak jistá, že... že…

Asi se totálně mýlila. Nezdálo se, že by k ní něco cítil. Jenže co na tom záleželo, jestli k ní něco cítil, když byl ochotný ty city ignorovat ve prospěch idejí o čistotě krve.

Přála mu jen to nejlepší. Skutečně. Jenom už ho nikdy v životě nechtěla vidět. Stačilo jí to. Pokud nedokázal překonat své předsudky a dát jim šanci, pak si nezasloužil její zájem. Nezasloužila si trápit se pro někoho, kdo jí opovrhoval kvůli něčemu tak bezvýznamnému, jako že se narodila nekouzelnickým rodičům.

Jestli se jí do očí draly slzy, bylo to čistě kvůli tomu, že byla tak unavená, že se sotva držela na nohou, a že teď půjde do Velké síně, kde se bude muset vyrovnat se smrtí tolika lidí, na kterých jí záleželo.

Byla nána, když chtěla před vyrovnáním se s těmi ztrátami zjistit, jestli by ji nemohlo potkat i něco pěkného.

Bylo to jedno. Nepotřebovala ho. Její přátelé jí budou oporou, stejně jako ona bude oporou jim.

Narovnala záda, až to zabolelo a pomalu a s rozvahou se vydala zpět.

V příští kapitole...

Draco poslušně vyskočil na nohy. "A co ona?" zeptal se Thea a pokývl směrem k Astorii.

"Nevím; nezájem," řekl Theo prostě a poté se obrátil k odchodu. Draco si všiml, že na jednu stranu kulhal a stále našlapoval opatrně.

Draco se vydal za ním. "Myslíš, že bys to pro mě mohl zjistit?" zeptal se uvolněně.

"Ne."

Pozn. překladatelky:

Hahá, a když nebudou komentáře, tak ten konec taky nespatříte!

Kapitola 102

Draco se zasténáním přišel k sobě. Třeštila mu hlava a chtělo se mu zvracet. Za použití svých dedukčních schopností si vypočítal, že to nejspíš bylo způsobeno tím, že příliš dlouho nic nejedl ani nepil. Otevřel oči a podíval se na svůj budík. Byly čtyři hodiny. Asi ráno, podle té tmy venku.

Vlastně ani nevěděl, jestli ještě někdo zůstal na hradě. Předtím zamířil rovnou do svého pokoje, kde sebou flákl do postele.

Vážně ho moc nezajímalo, jestli tu ještě někdo byl. Pokud ve zdejší kuchyni měli stále jídlo, rád si v Bradavicích ještě nějaký čas pobude.

Ačkoliv, když se nad tím zamyslel, jeho rodiče by možná rádi věděli, že byl v pořádku. Ach, no, sovinec nejspíš nebyl vyprázdněn.

K jeho smůle, jakmile vyšel z kuchyně, bylo zcela zřejmé, že hrad skutečně zatím ještě nebyl opuštěný a jen co si ho všimli, vzali si ho stranou a začali vyslýchat.

Naštěstí měl na dobu, kdy se odehrála bitva, skutečně pevné alibi, které mohli potvrdit Theo, Pomfreyová nebo třeba Hermiona. Naneštěstí, nikdo z nich nebyl právě na dosah, takže tady bude muset sedět a… sedět. Pod dohledem.

To ho pobavilo vzhledem k tomu, kolik měl volného pohybu ihned po bitvě.

Nebyl zde jediný vyslýchaný. Síň byla vyklizená a po celé místnosti byly roztroušené malé skupinky. V každé skupině byl vyslýchán jeden student. Myslel, že ho šálí zrak, když v jedné z těch skupin spatřil Astorii.

"Tihle studenti… to jsou ti, co… však víte?" zeptal se tiše jednoho ze 'svých' bystrozorů, mladé ženy, která měl drsně semknutá ústa. Neodvážil se zeptat přímo, jestli to byli ti, co zradili své vlastní spolubydlící a spolužáky. Vzpomínka na raněné a umírající děti byla stále příliš čerstvá.

"Jak o tom víte?" zeptala se přísně.

"Už jsem to říkal. Strávil jsem noc v nemocničním křídle. Jsou… jste jimi všemi jistí? Neoblomně?" Musel se kontrolovat, aby se nepodíval zpátky na Astorii. Vážně měla něco takového v povaze? Lstí získat něčí důvěru a pak ho zradit a - zabít?

Bystrozorka se zprvu neměla k odpovědi, ale po chvíli řekla: "Z většiny ano. Ale někteří z nich jsou jen opozdilci. Všechny- i vás - brzy prověříme."

"A co ona?" ukázal na Astorii.

"To vám nesmím říct. Jestli Hermiona Grangerová potvrdí vaše alibi, můžete se jí zeptat."

To snad radši ne. Uvědomil si, že se to stejně nakonec dozví -přinejhorším z Denního věštce. "Stejně nemůžu uvěřit, že by toho Astoria byla schopná.

"Ano, no, totéž říkají všechny přežilé oběti o svých útočnících. Proto měli takový úspěch."

"Och. Ale i tak."

"Můžete toho kreténa pustit," promluvil za Dracovým ramenem chladný hlas. "Není dost schopný nebo přesvědčený, aby cokoliv udělal."

Draco ucukl. Theo rozhodně uměl věci vyložit po svém. Kdyby jen věděl.

"Dobrá," řekla cynická bezejmenná bystrozorka. "Můžete jít."

"Cože, vy posloucháte jeho?" musel se Draco zeptat. "Nevšimla jste si, že je na něm něco nebezpečně podivného? Navíc je jeho táta smrtijed, víte."

Theo Draca plácnul po hlavě s trochou více síly, než bylo nezbytné. "Málem ze mě vykuchali vnitřnosti, pitomče, navíc mám plnou důvěru Hermiony, což všem úplně stačí. Tak už odsud vypadni a přestaň plýtvat jejich časem."

Draco poslušně vyskočil na nohy. "A co ona?" zeptal se Thea a pokývl směrem k Astorii.

"Nevím; nezájem," řekl Theo prostě a poté se obrátil k odchodu. Draco si všiml, že na jednu stranu kulhal a stále našlapoval opatrně.

Draco se vydal za ním. "Myslíš, že bys to pro mě mohl zjistit?" zeptal se uvolněně.

"Ne."

To Dracovi připadalo nanejvýš nespravedlivé. Theo vyhrál svou holku, tak proč by nemohl Dracovi prokázat malou laskavost? "No tak, Theo, vážně je mi zatěžko uvěřit, že by toho byla schopná, a určitě si nezaslouží-" Dokončil to překvapeným vyjeknutím, když se náhle ocitl přitlačený ke zdi.

Theo vypadal vztekle - což bylo děsivé samo o sobě - když Draca držel za pomocí své hůlky oproti zdi. "Nezajímá mě to," zasyčel. "Už to chápeš, Draco, nebo ti to mám názorně předvést?"

Magie se nebezpečně stahovala okolo Dracova těla, z čehož jej bolel každičký sval a téměř nemohl dýchat. "C-co?" zalapal po dechu. "Proč jsi...?" Zanaříkal, když se kolem něj magie ještě víc utáhla.

"Včera jsi opět utekl, aniž bys znal všechny podrobnosti a pak jsi opět ublížil Hermioně. Za to bych tě nejradši zabil."

Magie se ještě více utáhla a Draco se tak zaměřil na ignorování bolesti a udržení si aspoň špetky kyslíku, že nemohl odpovědět a ani dělat nic jiného. "Nemůžu… dýchat…"

"Jsi příliš blbý, abys dýchal."

"N-ne, nechtěl jsem…"

"To ty nikdy nechceš. Ale stejně to vždy nakonec uděláš, protože jsi příliš zbabělý, abys čelil riziku odmítnutí."

"Já … jí… řeknu…"

"Ach, neprokazuj mi žádné laskavosti." Theo náhle uvolnil sevření, takže Draco spadl na podlahu a zalapal po dechu, a potom se k němu Theo naklonil a zašeptal: "Jsi příliš ubohý, abych kvůli tobě šel do Azkabanu, ale vůbec nepochybuj, že kdyby okolo nebylo tolik bystrozorů, zabil bych tě." Obrátil se k odchodu.

"Nasadil jsem jí náramek," vyhrkl Draco. "Přiměl jsem ji říct, že mě miluje."

"Já vím. Měl jsem tu smůlu, že jsem tu vzpomínku spatřil."

"Mohl jsem cítit všechny její pocity… její lásku jsem necítil."

Theo se zasmál. "A ty si myslíš, že ten tvůj šperk je neomylný? Cítil jsi někdy její oddanost k přátelům?"

"Co?"

"Zbožňuje své přátele. Cítils to?"

Draco zavrčel, když se pokusil vylézt na nohy, ale dostal do obou nohou křeč a znovu se sesul dolů. "Ne, ale to se těžce definuje. Cítil jsem jiné-"

"Protože láska se definuje tak snadno, že? Vůbec bys místo ní necítil třeba touhu, blaho, něhu… ale jsem si jistý, že nic z toho jsi taky nikdy necítil."

"Moment…" zalapal po dechu Draco, čímž Thea zarazil a přiměl ho napůl se otočit se zdvihnutým obočím. "Myslel jsem… políbila tebe!"

"A že to teda byl vášnivý polibek!" poznamenal Theo jízlivě. "Máš naprostou pravdu. Je úplně běžné vyznávat lidem lásku letmým polibkem na rty." Nato se otočil a odešel.

"Do prdele !" Draco se vydral na nohy a zasténal, když jeho svaly na nohou stále protestovaly. "Počkej! Theo, počkej!" Dokulhal za ním. "Řekni mi, kde je!"

"To není můj problém," řekl Theo chladně a nezastavil se, ani se nepřizpůsobil Dracovu pomalému tempu. "Zato Pansy odešla rozrušená ke svým rodičům, když se probudila a tys nebyl nikde v dohledu. Jsi fakt prevít."

"Jestli říkáš pravdu a neděláš si ze mě jenom prdel-" začal Draco a ignoroval tu část o Pansy. Později jí pošle sovu.

"Vidíš, v tom je ten problém," přerušil jej Theo. "Je úplně jedno, jestli to je pravda, nebo si z tebe jenom dělám prdel. Pořád jsi kretén, který stále dýchá pouze proto, že bych si vážně nerad vyjel na výlet do Azkabanu za svým otcem."

"Chci to napravit!" namítl Draco, sevřel čelist a rozkulhal se rychleji, aby Thea dohnal.

"To ty vždycky. Jenže ty to těmi nápravami vždy akorát ještě víc posereš. Radím ti, abys chudáka holku nechal pro jednou na pokoji. Bude v pohodě. Byla u všeho, o každého se starala, a to dokonce po vašem malém rozhovoru. Nepotřebuje tě."

"Jenže co když potřebuji já ji?"

"Tak to by mi nemohlo být víc u prdele."

"No tak, Theo!" Draco začínal propadat zoufalství. "I kdyby se měla rozhodnout, že jsem ten největší debil pod sluncem a prostě za to nestojím, nemůžu ji nechat, aby si o mě myslela to nejhorší, pokud - pokud by mohla…"

"Proč ne? Nejsi totiž nic jiného než debil."

"Ano, to klidně uznám, ale ve skutečnosti to nebyla Astoria, kvůli které jsem žádal o matčino požehnání."

Theo se rázně zastavil a přišpendlil Draca vražedným pohledem. "Tohle jsi jí namluvil?"

"Ano, to jsem jí namluvil, jenže ve skutečnosti jsem žádal o matčino požehnání kvůli Hermioně. Abych dokázal, že to myslím vážně. Já jen… myslel, že by se cítila trapně, kdyby to věděla. Protože jsem… si vyvodil vlastní závěr." Draco se zašklebil. Najednou to vše znělo tak pitomě.

"A ona se teď nejspíš cítí využitá a oklamaná." Theo se zatvářil, jako by kousnul do něčeho opravdu nechutného.

"Ano, a vážně ji chceš nechat, aby se tak cítila?" zeptal se Draco pohotově.

"Ne. Ale nevěřím ti, že to někdy dokážeš pořádně napravit."

Draco se celkem bezmocně zamračil. "Nepotřebuji tvé svolení, abych s ní mluvil."

"Ne, ale potřebuješ vědět, kde ji hledat. Zkus se zeptat někoho jiného." Theo sebou vypadal příliš potěšený.

"Jestli to zas zpackám, nechám tě seslat na mě kletbu." Draco už očividně nevěděl, čeho by se chytil.

To zjevně Thea zaujalo. "Vážně?"

"Jasně, jakoukoliv kletbu chceš!"

Theův se pomalu a velmi, velmi ďábelsky usmál. "No, v tom případě…"

Tak tohle ho určitě bude pořádně bolet.

Hermiona se s trhnutím probudila, když uslyšela cvaknout dveře. Jak dlouho spala? Přetočila se na bok, aby zkontrolovala budík na nočním stolku, a málem spadla z gauče.

Ach. Jasně. Nebyla ve své posteli.

Stále mírně dezorientovaná se posadila a zívla si s pocitem, že spala maximálně tak pět minut.

Nejspíš tomu tak bylo.

Když si promnula oči, zarazila ji jejich vlhkost. K tomu ještě tohle. K bolesti hlavy mohla připočíst obrovské množství žalu a stresu.

Bylo těžké přijít o tolik přátel a dětských hrdinů. Obzvláště když ani ještě neměla čas to zpracovat. Měla pocit, že si všichni zasloužili oplakat více, jenže na to jednoduše nebyl čas.

"Promiň," promluvil tiše samozvaný host. "Nevěděl jsem, že budeš spát."

Hermiona zamrzla uprostřed protahování se. Skutečně se ze všech sil snažila zapomenout na vše ohledně Draca Malfoye, avšak zatím v tom nebyla moc úspěšná. Prostě s ním ještě nechtěla jednat. Znamenalo to stres navíc, který teď nepotřebovala. Jelikož to, že seděla, ji stavělo do nevýhody, vysoukala se na nohy.

"To je v pořádku," řekla hlasem ochraptělým od spánku. "Proto jsem tady v pracovně. Kdyby mě někdo potřeboval, jsem dostupná. Takže, co potřebuješ?"

Náhle byl rovnou před ní a popadl ji za ruku. Snažila se osvobodit, když ucítila na svém prstu důvěrně známý chladný kov, jenomže on byl velmi neoblomný a zastihl ji nepřipravenou.

Nechtěla to mít na sobě; to poslední, co teď potřebovala, bylo cítit ho. Už tak bylo špatné, že ji v podstatě držel za ruku.

"Miluji tě," řekl potichu.

Škubla sebou a podívala se na něj. To jí vážně musel sypat sůl do rány?

"Prosím, věř mi. Říkala jsi, že se vždy cítím provinile, když lžu, takže nemůžeš teď říct, že mluvím pravdu?"

"Proč to děláš?" zašeptala. Začala se celá třást a cítila, že se co nevidět zhroutí, a držela se pouze z posledních sil. Tohle bylo příliš. Všeho bylo příliš.

"Protože to je pro mě důležité. Jen prosím řekni, že mi věříš, i kdybys už mě nikdy nechtěla vidět."

Pomalu zavrtěla hlavou a slyšela, jak se mu zadrhl dech, a prstenem k ní pronikla bolest. "Nikdy to nebylo o tom, jestli ti věřím, Draco. Nemusels mi znovu nasadit prsten; věřila bych ti i tak. Věděla jsem o tvém poblouznění a měla jsem podezření, že… poslední dobou…" ta slova ji dusila. "To je jedno."

Cítila, jak se s jeho bolestí promísil zmatek. "Ale Theo-" odmlčel se, když mu něco zřejmě došlo. "K čertu s ním. Zase si ze mě vystřelil. Omlouvám se. Alespoň už mě nebudeš muset nikdy vidět." Klesl do židle a prohlédl si náramek na svém zápěstí.

Theo mu něco řekl? Polknula. "Byl jsi upřímný, tak budu i já. Včera jsem myslela, že by to mohlo být jinak. Nemyslím, že ti Theo ch-chtěl lhát. Opravdu jsem si myslela, že by to mohlo být jinak, dokud jsi mi neřekl, že…" Opět nenalézala slov.

"Lhal jsem," zašeptal Draco, promnul si tvář, jako by byl stejně unavený, jak se sama cítila. "Přísahám. Ten dopis byl o tobě. Mám jich víc, jestli chceš důkaz. Jenže jsem si myslel, že sis vybrala Thea. Neměl jsem tušení, že ti to ublíží; chtěl jsem tě ušetřit."

Ušetřit ji? Čeho? Zatřásla hlavou. "Většinou nemáš o ničem ani tušení."

"Asi ne…" Nechal své ruce klesnout a podíval se na ni tak toužebně, že musela odvrátit pohled. Moc jí to však nepomohlo, poněvadž to stále cítila. "Kdybych býval lepší, pomohlo by to?"

"Nemyslím si, že-"

"Prostě odpověz, Hermiono," dožadoval se.

Mohla stěží unést ten sklíčený pocit, který od něj přicházel. Vážně se takto cítil? Musela se pokusit tu bolest zmírnit. Přestože to byl hloupý tupec. "Nejsi k sobě fér," řekla. "Zpočátku jsi byl příšerný, ale později jsi udělal obrovský pokrok. Právě jsi strávil nespočetně hodin pomáháním potřebným nahoře v nemocničním křídle, když jsi mohl prostě uprchnout nebo zabíjet lidi. Jsi dobrý člověk. Už delší dobu si nemyslím, že jsi zlý."

Otupěle na ni zíral. "Takže teda ne."

Zatřásla hlavou. "Proč se v tom stále babráš? Řekla jsem, že jsem si myslela, že by vše mohlo být jinak, ne? Tak proč pořád tvrdíš, ž-že…" Nedokázala to vyslovit. Kdyby to vyslovila s vědomím, že to nikdy k ničemu nebude, příliš by ji to bolelo. Opět by něco ztratila.

"Že co?" zašeptal.

"Ne," řekla pevně. "Už jsem řekla, že je to zbytečné."

Jeho čelist se semkla a oči ztěžkly, když z něj k ní vytryskla vlna hněvu a zlosti. Proč byl najednou naštvaný? Byla tak zmatená.

"Nevím, jak si to vyložit," vyštěkl. "Ale jestli říkáš, co si myslím, že říkáš, potom ke mně možná něco cítíš, ale hodláš to ignorovat na základě prostého předpokladu, že by to neklapalo. To jsem dělal celé měsíce a ubližoval jsem tím nám oběma. Opravdu chceš být stejně hloupá?"

"Kdo říká, že to od tebe bylo hloupé?" namítla. "Možná si musíme ublížit, abychom nezašli dál?"

Vymrštil se ze své židle. "Jak dál, Hermiono? Dál než k milování se a zamilování se? O kolik dál ještě můžeme zajít?"

"N-nemilovali jsme se; my -"

"To mi ani neříkej! Neopovažuj se pošpinit mou vzpomínku! Možná jsi to neprožívala stejně, jako já, ale to nic nemění na tom, co jsem prožil já!" najednou byl velmi naštvaný.

Hermiona si vzdáleně uvědomovala, že se ještě více roztřásla a pak cítila, jak jí nohy vypověděly službu a zhroutila se na gauč. Vážně měla štěstí, že přímo za ní byl gauč. Pokusila se otevřít ústa k odpovědi, ale dokázala jen zacvakat zuby.

Dracův hněv se okamžitě vypařil. "Hermiono, co se děje?" zeptal se a váhavě k ní přistoupil. "Řekl jsem něco špatně? Proč pláčeš? Přestaň, prosím. Asi jsem to přehnal. Jsem jenom tak zmatený a… neplakej…"

Neplakala, že ne? Dotkla se rukou svého líčka a zjistila, že bylo vlhké. Jak zvláštní. Už ničemu nerozuměla. "T-ten prsten…" povedlo se jí vykoktat.

Rychle - ačkoliv tentokrát mnohem jemněji - ji popadl za ruku a opatrně jí ten prsten sundal.

"Omlouvám se," zamumlal a vzal si do obou dlaní její roztřesenou ruku. "Nechtěl jsem tě rozplakat. Neměl jsem sem chodit. Neměl jsem se ti svěřit ze svých pocitů, už vůbec ne tě nechat kvůli nim trpět. Já jen… doufal…" Polknul a sklopil zrak. "Nemohu se zbavit naděje, že se něco změní. Ale pokusím se, jestli to chceš, slibuji. Proč pořád pláčeš?"

Proč pořád plakala? Netušila. Objala se, aby zastavila slzy i svůj třes. Vůbec nedávala smysl. Dokonce skoro ani nepostřehla, že už neměla prsten a necítila Dracovy emoce, protože se musela vypořádat s příliš mnoha vlastními emocemi.

Najednou kolem sebe ucítila jeho ruce, jak si ji k sobě přitáhl. "Odpusť mi," zamumlal. "Potřebuješ utěšit, ne se hádat... řekni, koho potřebuješ, a já ho přivedu a pak zmizím. Daleko. A už se nevrátím." Pohladil ji po vlasech. "Chci jen tvoje štěstí."

To spustilo ještě větší proud slz. Odejde? Chtěla ho mít tady, aby mohla cítit tu bolest a možnost, že se stačilo jen natáhnout...

Samozřejmě, nemohla se natáhnout. Mohl to teď myslet dobře, ale jednou by jí ublížil tak, že by se z toho už nevzpamatovala.

Jenže nechtěla, aby šel pryč.

Její tělo se pomalu uklidňovalo, zatímco ji držel, kolébal, hladil po vlasech a mumlal omluvy. Vzhlédla k němu a na sekundu se ztratila v jeho očích.

"Řekni, koho potřebuješ," zašeptal. "Nemůžu tu zůstat déle. Musím odejít."

Ne! Sevřela jeho ruku. Ne. Jeho přítomnost ji uklidňovala. "Ještě pár minut."

Zavrtěl hlavou. "Nemůžu. Já na tohle nejsem. Pořád si tě chci přitáhnout blíž, políbit tě do vlasů a na krk, říct ti, že tě miluju. Jsem si jistý, že vhledem k tvému stavu by se tohle rovnalo napadení a… musím jít."

Ne! Nemohl odejít! Než si to stačila rozmyslet, přitiskla své rty k jeho. Byl to asi jeden z nejslanějších polibků, jaké zažila, ale přesto byl příjemný a uklidňující. Nicméně, on ten polibek se zasténáním přerušil ani ne po pár sekundách.

"To je ale kurevsky kruté, Grangerová," zašeptal.

Bylo. Nechápala se. Měla by ho nechat jít, ale nějak toho nebyla schopná. Na tohle neměla dost síly. Nesnášela se za tu slabost. Za manipulativní, vypočítavou slabost, která ji přiměla držet se Draca a líbat ho.

"Omlouvám se," řekla se a odhodlávala se ho pustit. "J-jen to teď bylo tvrdých pár dní."

Přikývl a odvrátil pohled. "Měla by ses trochu prospat." Začal se vymaňovat z jejího sevření.

"Prosím, nechoď!" Neměla tušení, kde se to vzalo. Že by prsten? Ne, ten už na sobě neměla. Bez výmluv. Zkrátka nechtěla, aby ji znovu opustil.

Věnoval jí dlouhý, bolestivý pohled a poté řekl, "buď jsi neuvěřitelně sobecká nebo jsou tvé pocity silnější, než sis myslela. Dávám ti poslední možnost mi to říct - mám zůstat nebo odejít? Jestli chceš, abych zůstal… tak to nebude jenom na chvíli."

Polknula a uhnula pohledem. Nechtěla mu dát moc jí ublížit. Už ji ranil tolikrát a tak hluboce. Ale na druhou stranu, neznamenalo to, že už vlastně tu moc jí ublížit měl? Možná se jenom bála, že by to bylo vážně, vážně nádherné a pak by o to všechno jednoho dne přišla.

Kdyby jim oběma odepřela tu šanci, byla by fakt zbabělec, že? Jenže když ono bylo tak bezpečné být zbabělcem. Jistě, bolelo to, jenže ona od toho nikdy nečekala nic jiného než bolest, takže to tak nevadilo.

To by však nebyla Hermiona Grangerová. Jakkoliv to bylo velké riziko a přestože toho měla hodně co ztratit, musela se do toho vrhnout.

"M-možná bychom to měli zkusit?" zeptala se.

Zůstal na ni hledět. Prostě hledět. Posléze se docela náhle sklonil a opět ji políbil. Nebránila se. Chtěla, aby ji políbil. Chtěla, aby si ji tou rukou spočívající na jejích zádech přitáhl blíž. Chtěla, aby laskal její rty, jako by pro něj nic na světě nebylo důležitějšího.

Přerušil ten polibek a zašeptal jí do ucha, "netrap se tím. Pokud to nebude fungovat, jak sis představovala, vždy se mě můžeš znovu pokusit zbavit."

S úlevou, že přijal její změnu názoru tak snadno a bez otázek, k němu vzhlédla. "Pomocí jedu?"

Ušklíbl se, ale pak ten úšklebek polevil a nahradil jej zamyšlený výraz. "Neměl jsem ti lhát. Byl jsem fakt blbec, co?"

Horlivě přikývla. "To teda byl." Nakonec, už několik měsíců se mu dařilo vysílat špatné signály a vypouštět špatná slova. Kdyby nebyl takový debil, mohli už být dávno spolu.

"Jestli se ještě někdy zachovám jako blbec, tak mě prostě prašti!" nabídl velkoryse a opřel si čelo o její.

"Ó, zlatíčko…" zacukrovala Hermiona, potěšená, jak se nad tím Draco zašklebil, prohrábla rukou jeho vlasy a pohladila mu líčko, které posléze lehce poplácala. "To si piš."

Hermiona byla, přece jenom, realista.

V příští kapitole..

Příští kapitola už nebude. A mě tak napadá, co by mohlo být v epilogu? Hmmmm.

Poznámka autorky:

Tak a je to. :D To byla zábava, lidi! Občas to byla hrůza, ale většinou zábava. Tato povídka mi bude chybět... nebo spíš ne. Je dobrý pocit to mít konečně za sebou. Snad mi začne chybět později. XD

Díky všem, co u této povídky vydrželi. To byla jízda, co? A teď, jestli se vám ten epilog líbí, můžete mezi všemi kamarády rozhlásit, že je na scéně nová DOKONČENÁ Dramione. Ok, dost samochvály... popojeďme k příběhu.

Poznámka překladatelky:

No, jízda to tedy byla pořádná, ale popravdě řečeno, taky jsem ráda, že už to mám konečně za sebou. Při více než stovce kapitol by asi bylo přinejmenším vyčerpávající hledat všechny nicky, které se podílely na úžasných komentářích, takže překlad je jednoduše pro Vás všechny, co jste s námi ten překlad vydrželi - někteří od začátku, jiní až od konce - a dali jste nám vědět, že se Vám tato povídka líbila.

Tato povídka toho pro mě znamená hodně a to nejen kvůli její délce nebo kvůli tomu, že se kolem ní už točím víc než rok. Hlavně je to kvůli tomu, že bez ní bych se nejspíš nikdy nedostala k překládání. Byla to první povídka, do které jsem se začetla v originále - a tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že tu jednou budu sedět a psát toto rozloučení coby jedna z překladatelek této povídky. A v neposlední řadě, u této povídky jsem se poprvé dostala ke spolupráci s Jimmi. Tehdy jako beta ještě spolu s JSark.

Můj podíl na tomto překladu je však malý ve srovnání s tím, kolik kapitol přeložila Jimmi. Po více jak osmdesáti kapitolách se jí ani nedivím, že si se mnou s radostí vyměnila role a svěřila ten překlad do mých rukou. Po tolika kapitolách bych se toho asi už taky chtěla zbavit.

Takže, největší díky patří autorce AkashaTheKitty, Jimmi a všem, co s námi u toho byli po celou dobu a přežili dokonce i tu nekonečnou pauzu. A teď honem upalujte číst a psát komentáře!

Příjemnou zábavu přeje

LadyF

Epilóg

O dva roky později.

"Počkej! Hermiono… počkej, do prdele!" Draco doběhl Hermionu a popadl ji za ruku, jen aby se mu násilně vysmekla. "No tak," snažil se ji uklidnit. "Nebylo to tak hrozné."

Namířila na jeho tvář rozzlobený třesoucí se prst. "Už se tam nikdy nevrátím!" Nato se otočila a pokračovala v rozběsněné chůzi zahradou Malfoy Manoru, bezpochyby měla namířeno ke vzdálené bráně.

"To říkáš pokaždé," řekl, následoval ji a popadl ji za ramena, tentokrát pořádně pevně. "Vím, že máti umí být… vyzývavá, ale…"

"Vyzývavá? Vyzývavá?" Hermiona do Draca bezvýsledně strčila, aby se osvobodila. "Tentokrát to myslím vážně! Už se kvůli tobě nehodlám pokoušet zalíbit té staré ježibabě. I kdybychom se kvůli tomu měli rozejít… tak…" Odvrátila pohled a nechala tu výhružku vznášet se mezi nimi.

Pustil se jí, jako by pálila. "Proč něco takového vůbec říkáš?"

"Ale, no tak!" vysmála se mu Hermiona. "Je čím díl tím zřetelnější, že budoucnost tohoto vztahu závisí na tom, jak dobře vycházím s tvou matkou, a já s ní nevycházím a nikdy nebudu. Končím s tím, Draco. Nebudu sem pořád chodit a jen tak sedět a poslouchat její jedovaté narážky vůči mé osobě. Bylo by od tebe hezké, kdyby ses mě aspoň někdy zastal, ale ne, toho se nikdy nedočkám, že?"

Uhnul před jejím vyčítavým pohledem. "Možná kdybys ji tak moc nedráždila…"

"Nedráždila ji? No to je… no to je prostě úžasné." Otočila se a znovu se dala na pochod.

"Ne, počkej!" Popadl ji za ruku a dovlekl ji ke zdobené lavičce poblíž krásného jezírka. Jakmile ji usadil, řekl o něco tišeji, "víš, jak ji vytáčí, když před ní nosíš ten náramek. Když ho máš i přesto pořád na sobě, neměla by ses pak divit."

"To proto, že ona prostě odmítá přijmout, že je teď můj a že jsme spolu," odvětila Hermiona s mírně našpulenými rty. "Navíc, stejně tě nenechávám nosit prsten."

"Věčná škoda."

Zamračila se na něj. "Je invazivní! Jestli chceš vědět, jak se cítím, tak se mě můžeš zeptat!"

Teď nemusel ani to. Věděl, jak se cítila, a nevyvozoval z toho nic dobrého. Snažit se urovnat vztahy mezi ní a jeho rodinou nebylo jenom těžké - občas se to zdálo přímo nemožné. Vypadalo to, že na tom má zájem vážně pouze on. Povzdechl si.

Hermiona si rovněž povzdechla. "Nevím, proč kolem toho tolik naděláš, Draco. Teda, vždyť přece-" Zarazila se.

"Přece co?"

"Přece nedělám nic, co by pošpinilo vaši krevní linii." Její hlas byl naplněn hořkostí.

Draco se nechtěl toho tématu dotknout. Zatím ne. "Ne, prozatím, ale v podstatě díky tobě končí naše linie."

Hermiona na něj pohlédla. "Díky mně?Mně samotné? Pokud to cítíš takhle, tak proč znovu nepošleš sovu Astorii Greengrassové?"

Zasténal. "Nezačínej s tím." Probírali to už milionkrát; proč nedokázala pochopit, jak to bylo hloupé?

"Proč ne? Jí se zastáváš víc než ochotně." Hermiona sevřela čelist a zadívala se k jezírku, aby se nemusela dívat na něj.

"To bylo něco jiného! Vždyť víš, že trestali nezletilé!"

"A ona byla vinná, měli ji potrestat!" vyštěkla.

"Byla přinucena! Vyhrožovali její rodině a… ty víš, proč jsem ji nemohl nechat potrestat. Věděl jsem, jak se cítila. Myslel jsem, žes to pochopila."

"Nevyhrožovali její rodině; vyhrožovali, že ublíží tobě, protože je do tebe zamilovaná. Měls nechat na její rodině a přátelích a kouzelnickém právu, aby to posoudili!"

Draco si povzdechl. "Nikdy by mě nenapadlo, že budeš tak malicherná."

"Malicherná?" Hermiona zvýšila hlas. To nikdy nevěštilo nic dobrého. "Takže, když mě tvá matka uráží, je to proto, že ji dráždím, a když mi vadí, že běžíš na pomoc své bejvalce, jsem malicherná. Chceš na ten seznam přidat ještě něco? Nějaký další důvod, proč se bychom spolu neměli být?"

A bylo to tu zas. Výhružka. "Proč se tak úpěnlivě snažíš zbavit se mě?" zeptal se, neschopný udržet svůj hlas potichu, zatímco se jeho neklid kvapem stupňoval v paniku. Nemohla ho opustit!

"Tak to není! To ty neustále přehlížíš mé city!"

Ach, takže za všechno mohl on, že? Samozřejmě! Ona totiž vůbec nebyla přecitlivělá a neschopná kompromisu! Dracův strach se překlenul v hněv a jeho rty se zkroutily v zavrčení. "Pokud to cítíš takhle, tak proč se svými city nejdeš svěřit Theovi? Vsadím se, že by to ocenil. Když se k tomu ještě vypláčeš na jeho rameni, bezpochyby bude mít druhé Vánoce!"

Zamrkala. "O čem to mluvíš?"

"O tom, jak se s ním neustále vídáš!"

Věnovala mu jeden z pohledů, po kterých se většinou cítil jako debil, ale dnes nezabral. Dnes totiž byla pravda na jeho straně. "Theo je můj kamarád," řekla s klidem. "Vídám se s kamarády. Vídám se i s Ronem a Harrym."

Zamračil se při zmínce o Weasleyem. Připomínat mu jeho a Pottera bylo přesně, co potřeboval! "Theo tě stále miluje."

"To teda ne."

"To teda jo! Kdy měl naposled nějakou holku?"

"Theo se příliš společensky nestýká s lidmi."

"Pouze s tebou."

"Mohl bys s tím přestat? Začíná mě to unavovat." Překřížila si ruce na hrudi a zpříma se na něj zamračila.

"Trval na tom, že mě musí proklít za to, že jsem tě rozrušil, i když jsme se nakonec dali dohromady!" Draco nad tou vzpomínkou našpulil ústa. Ona kletba byla nejenže bolestivá, navíc byla i ponižující a znemožnila Dracovi na několik týdnů jakýkoliv fyzický kontakt. A podle Theova úšklebku se dalo snadno vyčíst, že přesně to byl jeho záměr.

Hermiona se nad tou vzpomínkou ušklíbla. Ta čarodějnice měla na něj dneska spadeno. "Tak trochu sis to zasloužil. Theo mě jenom ochraňoval," řekla.

Jenže přesně o to tady šlo! "Nemá žádné právo tě ochraňovat! Není tvůj kluk!"

"Přesto trváš na tom, žes měl právo ochraňovat Astorii? Jsi snad její kluk?" Nadzvedla na něj obočí.

Draco ustoupil. Teď tak trochu narazil. "To je něco jiného."

"Ne… to teda vážně není…" Hermiona se zamračila a pak řekla, "vážně není, že?" jako by si to právě uvědomila. Pak si zkousla ret a zatvářila se zamyšleně. Byl to rozkošný pohled, avšak Draco se obával, že bude muset přijmout její přátelství s Theem, pokud chtěl, aby přijala jeho přátelství s Astorií. Opravdu neměl rád Thea. Obzvláště neměl rád Thea v Hermionině společnosti.

"Já prostě nechápu, co ti přelítlo přes nos! Chováš se takto už od-" Draco se odmlčel. "Oh." Vypadalo to, že si o něčem budou muset promluvit mnohem dříve, než předpokládal. Nebyl z toho nijak nadšený, jelikož na to ještě nebyl připravený, ale jestli se něco naučil, tak to, že si museli vyříkat věci, které je trápily.

"Ne, přestaň s tím. Nesváděj to na něco jiného!" řekla, když poznala, že tím někam mířil. "Vážně to není o ničem jiném. Přísahám, že tvá matka je skutečně osina v-"

"Má to počátky mnohem dříve, než jsem myslel, že?" zeptal se tiše a nevnímal ji. "Zrovna jsi nesršela nadšením na svatbě Blaise a Tracey."

"Ten den ses choval jako pitomec, jestli si to nepamatuješ. Tak vehementně ses snažil všechny ujistit, že tímto směrem náš vztah nesměřuje, že to bylo pro mě vážně ponižující. Byla jsem úplně v pořádku, když do toho praštili Harry a Ginny. Pamatuješ?"

Zakroutil hlavou. "Jak bych si to mohl pamatovat? Zakázalas mi tam přijít!"

"Přesně." Vyhlížela příliš samolibě. Ok, fajn. Nemohl vědět, jak to snášela, když tam tehdy nebyl.

"Nejspíš jsi celý večer protančila s Weasleyem," zamumlal.

"Zatancovali jsme si, ano. Ale pochybuji, že jeho tehdejší přítelkyně by mě s ním nechala protančit celou noc. Mimochodem, Pansy to docela slušelo bez jejího obvyklého úšklebku. Akorát škoda, že jí to nezůstalo."

Draco se zamračil. Odmítal brát na vědomí, že Pansy vůbec kdy něco měla s Ronem Weasleyem! Třebaže to mělo krátkého trvání a skončilo to explozí, která doslova ohlušila celý kouzelnický svět, když zabrala titulní stránky Denního věštce. Mohl jen doufat, že se poučila ohledně pihovatých břídilů a takovou chybu už nikdy nezopakuje.

"A nikdy jsem nikoho neujišťoval, že ‚tímto směrem náš vztah nesměřuje‘," namítl a vrátil se zpět k hlavnímu tématu rozhovoru. "Pouze jsem podotkl, že ještě nejsme tak daleko."

"Ale, prosím. To 'nikdy' z toho jasně vyplývalo. Což je v pořádku, vždy jsem to očekávala, ale nemusels to takhle rozhlašovat na svatbě. Obzvlášť když se všichni domnívají, že s tím nesouhlasím a vrhají po mě ty své lítostivé pohledy."

"Začíná se nám to trochu rozuzlovat," řekl Draco a pohlédl na Hermionu, která byla očividně ještě víc naštvaná, jen si na ten den vzpomněla.

"Co se rozuzluje?" vybuchla.

Opřel se o lavičku a snažil se jednat uvolněně, přestože celou svou bytostí nesnášel směr, kterým se jejich vztah náhle ubíral. "Tvé náladové pokusy přimět mě k rozchodu."

Hermiona se rozzlobila. "To je absurdní. Kdybych se s tebou chtěla rozejít, prostě bych to udělala."

"Možná to ve skutečnosti nechceš udělat, a proto se k tomu snažíš přinutit mě?" navrhl tiše.

"Dáváš čím dál méně smyslu."

Draco zakroutil hlavou. "I kdyby tě ty svatby nerozhodily - o čemž upřímně pochybuji - rozhodně jsi byla náladová a nekomunikativní od okamžiku, co Blaise a Tracey oznámili, že čekají miminko."

Hermiona švihla hlavou na stranu a probodla ho pohledem. "Myslíš, že mi to vadí?"

"Ano." A proč by ne? Většina čarodějek si přála mít děti. K čertu, dokonce i většina kouzelníků si to přála. Bylo to zcela přirozené.

"Nevadí!" prohlásila. "Jim se to hodí. Jsou zamilovaní a hodili celý svět za hlavu. Pokud mají pocit, že k dovršení svého štěstí potřebují dítě, mají na to právo."

"A ty myslíš, že to právo nemáš."

"Momentálně po ničem takovém netoužím. Ministerstvo se zrovna začíná zotavovat a je tam potřeba tolik práce. Kdybych se najednou odebrala na mateřskou, kdo ví, co by bylo, až bych se tam vrátila? Opravdu nerada bych přišla o všechen vliv, který jsem si tam vybudovala."

"Hodně jsi nad tím přemýšlela, že?" zeptal se poněkud překvapeně.

"Já -" na moment vypadala poraženě "-ne, jenom to dává rozum, ne? Má pozice na Ministerstvu je prostě příliš nestálá. A pak tu je finanční stránka. Nejsem si příliš jistá, jestli bych dokázala uživit dítě. Ale to samozřejmě záleží na tom, kdo by byl otcem a jestli by mi jeho rodina pomohla. Tak třeba Weasleyovi mají Molly, která se může postarat o děti, když-"

"Je mi ukradené, jak to dělají Weasleyovi!" přerušil ji Draco hrubě, rozčilený, že by to 'záleželo na tom, kdo by byl otcem'. Ne! Nikdo jiný než on nepřicházel v úvahu! "Nemůžu uvěřit, že tě vážně napadl Ron Weasley dřív než já!" Tak a bylo to. Bude muset přesvědčit Blaise, aby mu zpřístupnil jedy po jeho matce, aby mohl toho zrzavého parchanta odstranit. když už bude při tom, odstraní i Thea. Jenom pro jistotu.

"N-nebuď absurdní," řekla Hermiona a vypadala vážně zmateně. "Vím, že s tebou to není možné. Právě proto je to jen hypoteticky a nikdy se to nestane. Přece víš, že jsme s Ronem jenom kamarádi."

"Přesto jsi očividně přemýšlela, že bys s ním měla děti," zavrčel Draco, neochotný to jen tak nechat být.

Hermiona pohodila rukama. "Pro Boha živého! Připouštím, že mě napadlo, jaké by to bylo založit rodinu a možná i být součástí již existující milující rodiny, která nepatří do jiného světa, ale není to normální, když se něčeho vzdáš?"

"Myslel jsem, žes právě řekla, že to nechceš!"

Zavrtěla hlavou. "Teď to nechci. Jenže za předpokladu, že spolu nejsem jenom pro teď, tak… se budu muset smířit s tím, že se to nikdy neuskuteční, abych si třeba za deset nebo dvacet let neuvědomila, že jsem promeškala něco, po čem jsem v hloubi duše toužila. Jen se s tím vyrovnávám."

Draco si zhluboka povzdechl. "Myslel jsem, že na tohle nedojde minimálně ještě pár let."

"Co tím myslíš? Na nic nedochází!" tvrdila a pak se zamračila. "A myslíš tím 'ještě pár let'? Nedával jsi našemu vztahu víc než to?"

"Samozřejmě, že dával! Dávám! Ale doufal jsem, že nejdřív získám souhlas mé matky. Tím myslím upřímný."

"Ten nikdy nezískáš," řekla náhle smutným a tichým hlasem. "Je mi líto, Draco, ale tví rodiče nikdy nepřijmou, že jejich syn chodí s mudlorozenou. Nezmění svůj postoj."

"Neusnadňuješ to! Možná, kdybys k ní byla milejší-"

"Ach, a jsme zase u toho!" Hermiona se pomalu postavila. "Je jedno, jak se chovám. Ani tvoje matka ani tvůj otec mě nikdy nepřijmou jako součást rodiny. A jestli bys někdy uvažoval o našem sňatku: zapomeň na to. Aby tomu zabránili, připravili by tě o vše svými penězi počínaje a jejich láskou konče a ty na obojím příliš závisíš."

Draco se také postavil. "Podceňuješ mě."

Trochu smutně se na něj usmála. "Vím, že by ses pokoušel, kdybys musel. Ale byl bys nešťastný. Co by to potom bylo za vztah?"

"Teď jsi nešťastná ty," poukázal. Byla tak paličatá! Copak nechápala, že to nemusela být ona, kdo se všeho vzdá? Po ničem na světě netoužil víc než po ní. Rozhodně ne po penězích.

"Ne, to není pravda," řekla a zatřásla hlavou. "Nejsem nešťastná."

"Nelži mi."

"Vážně to pro mě není tak důležité."

"Lhářko." Přistoupil k ní blíž, takže nad ní úmyslně vyčníval, a ona byla nucena vzhlédnout, aby se mu podívala do očí, jinak by vypadala slabší. Jeho Hermiona nerada vypadala slabě.

Sevřela si ruce a pohlédla mu do očí. "Fajn, chceš upřímnost? Trochu mě to mrzí, ano. Ale víc mě mrzí to, že pro tebe nikdy nebudu dost důležitá, aby ses obětoval. Snažím se pochopit, proč miluješ tu záštiplnou, fanatickou krávu, které říkáš matka, víc než mě, fakt se snažím; a usilovně se snažím respektovat, že to je tvoje matka a měla by být důležitější - ale bolí mě pořád něco obětovávat a být v tvém životě na druhém místě, a nakonec se dovědět, že je to vlastně moje vina, protože ji dráždím."

Draca ten náhlý výbuch zaskočil. "Nemiluju ji víc než tebe."

Hermiona se akorát nahněvala a opět začala kráčet.

Chvatem ji zarazil, než stačila ujít víc než pár kroků. "Miluju ji jinak než tebe. Je to moje matka. Moje dětství. Dala mi život a pak se všeho vzdala, aby ho zachránila. Ale… jestli se s tím nesmíří, vyhraje nad ní má budoucnost."

"Ona si to očividně nemyslí."

"Jen se tě snaží vystrnadit. Nejspíš ví o mých záměrech. Já se… jí už na něco ptal."

"Na co?"

Neomaleně pokrčil rameny. Nemohl jí to říct přímo. Prozatím. Dnes na to ještě nebyl duševně připravený. "Jen na pár věcí, které bych rád získal. A taky jsem se poptával po práci. Zatím jsem našel akorát praxi na Ministerstvu u mudlovských výrobků-" zaksichtil se "-a výcvik s potenciálním zaměstnáním ve Sv. Mungovi. Taky proto jsem chtěl ještě pár let počkat. Vážně nechci přijmout žádnou z těchto takzvaných nabídek…"

"Malfoyové nezačínají praxí," řekla Hermiona opatrně.

"Já vím. Ale až mě jednou mí rodiče vydědí, nebudu se moct spoléhat na své jméno, ne? Ostatně, já nejsem ten s penězi a vlivem. To je můj otec."

"Vydědí tě? Takže, ty…" Zřejmě došla k poznání a pro jednou ztratila slova.

"Jo."

"Ach."

"Nejsi šťastná?"

"Spíš zahanbená." To potvrzovaly její hořící tváře a vyhýbavé oči.

"Nikdy jsem neměl v plánu jít do toho jenom napůl," řekl Draco potichu. "Jenom… chtěl jsem si toho uchovat, co nejvíc toho půjde. Ale kdybych měl o tebe přijít, nestálo by to za to. Skutečně bych si s tebou nikdy nic nezačal, kdybych nebyl připravený jít do toho naplno. To proto mi trvalo tak dlouho se rozhodnout."

"Ach." Její tváře ještě více zčervenaly.

"Nemáš k tomu co dodat?"

"No, mohls mi to říct předtím, než jsem vybuchla a udělala ze sebe naprostou krávu," zamumlala zahanbeně.

"Ber to jako odplatu za to, žes měla už několik týdnů 'migrénu'," řekl s otevřeným úšklebkem. Za to se jí vážně potřeboval pomstít.

"Ó, už brečím!" řekla, zakoulela očima a usmála se. "Měla jsem na mysli jiné věci!"

"Jednou jsi mě probudila jenom proto, že ses dočetla o nějaké pozici a chtěla jsi zjistit, jestli byla fyzicky proveditelná."

"To si pamatuju!" svraštila Hermiona obočí. "Stále to považuji za nepřesvědčivý výkon."

"Hej, až to budeš chtít zkusit příště, dej mi vědět předem, abych se stačil předtím protáhnout."

Hermiona se zachichotala a pak sklopila zrak. "Omlouvám se, jestli jsem byla iracionální."

"Ach, to teda byla," přitakal jí jemně. Měla si s ním promluvit o svých obavách a ne zaujmout obranný postoj a odhánět ho. K čemu tohle bylo kdy dobré?

"No," zamumlala a obtočila ruce kolem jeho krku. "Jestli se ještě někdy zachovám iracionálně, tak mě prostě prašti."

"Ó, zlatíčko…" řekl přehnaně povýšeným tónem, obtočil ruce kolem jejího pasu a posléze ji lehce poplácal po prdeli. "To si piš."

"Blázínku."

"Ježibabo."

Ušklíbla se. "Taky tě miluju."

Vždyť by se, přece jenom, jeden bez druhého nudili.

KONEC!

Ešte jedno poďakovanie

Ďakujem všetkým, ktorí túto poviedku dočítali až sem. Všetko podstatné za mňa povedala LadyF a ja moc na tieto záverečné slová nie som (radšej vám niečo preložím :D) Ešte by som chcela poďakovať LadyF a JSark za betovanie tých mojích časti. A strašne moc ďakujem LadyF, že sa tohto prekladu takto úžasne zhostila a pripomínam, že dôvodom nebolo to, že by som toho mala už príliš, dôvodom bolo jednoducho to, že jej Akasha sedí a jej preklad je jednoznačne lepší. A vďaka pauze, ktorá nastala a príležitosti betovať jej preklady iných vecí od tejto autorky, to môžem zodpovedne posúdiť. Takže ďakujem za tento fantastický preklad a jeho dôkazom je aj to, že po prečítaní originálu som bola sklamaná, po prečítaní prekladu sa môj názor zmenil a za to, že táto poviedka vo mne zanechala nakoniec pozitívny dojem vďačím len a len LadyF.

monika dobru nic :) resp rano :D